Leží na tvrdé pryčně a chlupatá vojenská deka ho kouše do zad jako zlý pes; nuda, nuda k ukousání, tupé a ubíjející nicnedělání, horší než… Ale vážně, co může být horší než kriminál, a k tomu hlava nabytá k prasknutí spoustou otázek, které se ale nakonec vždycky slijí do jedné jediné: Proč?! Jako kdyby zpitoměl. A pořád dokola se ptal špinavě bílého stropu nad sebou: Co teď budu dělat? Přece si mě tady nenechají! Přesvědčoval sebe sama, pořád dokola. Nemohou. Vždyť já nic neudělal… Já nic, já muzikant, posmívali se mu kamarádi už na základní škole, když při každém i malém průšvihu vysvětloval; ale opravdu – vážně, já to nebyl, já to neudělal, čestně, zaklínal se: Na mou duši, na psí uši, i když k pionýrovi se to nějak nehodilo. Nikdy na sebe nechtěl vzít viny druhých. Kdyby aspoň věděl, co se děje doma, jestli něco dělají – Kostěj, Koehler, a co táta! A co asi dělá ona? A přitom ani mluvit není s kým… Vejlupek se už půl hodiny mrcasí s vězeňským vařičem poskládaným z toho, co dům dal. Vaří magorák. To je pohon pro můj ohon, kření se bezzubou hubou. Tohle má být partner do diskuse! Emil se otočil na břicho a vzteklý pes mu teď pro změnu kouše do tváře… A kde a s kým teď leží ona? Žárlivost, bledá jako žárovka pod stropem, hryže v jeho neklidných střevech, a večeře zase nestála za nic: prošlá paštika, tvrdý chléb a vlažný čaj, možná proto žaludek tolik protestuje. Vzít ji tak do náruče – jako by v sobě právě teď objevil ztracenou, anebo možná nikdy neobjevenou touhu. Vejlupek, skutečný vej-
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175091