Leží na tvrdé pryčně a chlupatá vojenská deka ho kouše do zad jako zlý pes; nuda, nuda k ukousání, tupé a ubíjející nicnedělání, horší než… Ale vážně, co může být horší než kriminál, a k tomu hlava nabytá k prasknutí spoustou otázek, které se ale nakonec vždycky slijí do jedné jediné: Proč?! Jako kdyby zpitoměl. A pořád dokola se ptal špinavě bílého stropu nad sebou: Co teď budu dělat? Přece si mě tady nenechají! Přesvědčoval sebe sama, pořád dokola. Nemohou. Vždyť já nic neudělal… Já nic, já muzikant, posmívali se mu kamarádi už na základní škole, když při každém i malém průšvihu vysvětloval; ale opravdu – vážně, já to nebyl, já to neudělal, čestně, zaklínal se: Na mou duši, na psí uši, i když k pionýrovi se to nějak nehodilo. Nikdy na sebe nechtěl vzít viny druhých. Kdyby aspoň věděl, co se děje doma, jestli něco dělají – Kostěj, Koehler, a co táta! A co asi dělá ona? A přitom ani mluvit není s kým… Vejlupek se už půl hodiny mrcasí s vězeňským vařičem poskládaným z toho, co dům dal. Vaří magorák. To je pohon pro můj ohon, kření se bezzubou hubou. Tohle má být partner do diskuse! Emil se otočil na břicho a vzteklý pes mu teď pro změnu kouše do tváře… A kde a s kým teď leží ona? Žárlivost, bledá jako žárovka pod stropem, hryže v jeho neklidných střevech, a večeře zase nestála za nic: prošlá paštika, tvrdý chléb a vlažný čaj, možná proto žaludek tolik protestuje. Vzít ji tak do náruče – jako by v sobě právě teď objevil ztracenou, anebo možná nikdy neobjevenou touhu. Vejlupek, skutečný vej-
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175091
lupek, zloděj a podvodník, vaří kafe, nebo co to je – z kávy a tabáku; no fuj. Takové malé potěšení v nekonečné prázdnotě dnů a malá přestávka v tom nikdy nekončícím trápení mozku: Co se mnou bude… Hledají ho? Co říká táta a co dělá, a co Kostěj s Koehlerem, a co by tomu řekl soudruh Moroz, kdyby ho viděl tady? Co asi je tam venku… „Přece mě tady nemůžou držet bez důvodu.“ Začal Emil znovu, možná už posté, stejnou písničku. Od Vejlupka se ale politování nedočká, a trestní řád má tenhle vejlupek v malíčku. „Ale můžou. A kdyby ne – voni už si něco vynajdou.“ A navíc převahu recidivisty, který se vyzná: „Zadrží tě na vosmačtyrycet hodin, pak tě na minutu vystrčí za vrata, a hned na cestě tě zabásnou znovu. A zakonzervujou si tě tady, na jak dlouho potřebujou.“ „Ale to je nezákonné!“ „Já se s tebou vo to nehádám. Já ti jenom říkám, jak to je. A esli ti fízláci přišili napadení veřejnýho činitele, s neposkvrněnou prdelí nevyvázneš. Odsedíš si to pěkně natvrdo!“ Emil; doma v Pětikostelí mu říkají Robot Emil… ale to je jako z nějakého jiného života, ze života někoho, koho možná dobře znal, kdo je teď ale daleko, nekonečně vzdálený a jakoby cizí, nemohl usnout. Vejlupek chrápal, ale Emil ne a ne zabrat – jako vždycky v cizím prostředí, mezi neznámými lidmi, v nějaké svazácké nebo stranické ubytovně, v novém hotelu, na soustředění, na školení, v lázních… Ptáčkovy lázně, vystupovat! Buší někdo pěstí do stěny oplechované kabiny. Kde to jsem… Kde to jsme? zeptal se; seděl se
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175091
spoutanýma rukama s několika neznámými lidmi v málo osvětleném nákladním prostoru nákladního auta, které kodrcalo po nerovnostech silnice. V policejním antonu! A kam nás vezou? ptal se. Kdo ví – do vazby na Pankrác, nebo do Ruzyně… Po půlhodině jízdy auto zastavilo. Zadní dveře se otevřely; Ptáčkovy lázně – konečná! Příslušníci je začali, jednoho po druhém, vytahovat ven. Ale kde to jsme… Drž hubu! Ale já tu nemůžu zůstat, mám za rozhlasem auto… A za pár dnů mi začíná škola. No – a! To je nezákonné, co děláte, budu si na vás stěžovat… Ale komu! Když náčelník věznice na něj nemá čas a advokáta mu ještě nepřidělili. A na cele má parťáka bez kousku citu, se kterým se ani mluvit pořádně nedá, i když je to protřelý kriminálník a ve vězení jako doma, nebo spíš víc než doma; s bezzubou těstovitou hubou a páchnoucíma nohama je cítit jako záchodová mísa v koutě u dveří, nad kterou to Emil občas nemůže ani pořádně udělat, a donekonečna přehrabuje svých pět švestek, a v noci chrápe tak, že při tom spát nedá – a jak by se dalo, když hlavu má plnou otázek. Tak kde to jsem?! Polekal se; mluvil snad ze spaní… „V Ruzyni, ty pako!“ Tak to byl sen, tentokrát to byl jen sen – ale pořád ta stejná noční můra od chvíle, kdy ho sem přivezli v oplechovaném antonu bez oken. Vejupek se probudil brzo a dělá inventuru svého skromného majetku; asi má strach, že ho někdo okrade. A po málo chutné snídani šupem k Maňouškovi… Vedou ho dlouhými nekonečnými chodbami s mnoha katry: Zastavte se! Jděte! Stát! Čelem ke
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175091