„Uviděl jsem ty psy a byli mi odporní. Já nevím, nedovedu si to vysvětlit. Nemohl jsem tam zůstat, ale jsem kousek odtud. Přijď za mnou, pojď sem,“ žadonil Erik. „A kam?“ „No pojď, tady je, no, tady je to tak báječný. Přijď hned.“ „Ale já nevím kam,“ odvětila trochu podrážděně. „Tomková,“ ozývá se v telefonu, „Tomková, jaký tu je číslo?“ „Pět, jako moje prsa pět,“ slyšela Iveta. „Miláčku, je to Karmelitská pět. Přijď určitě. Karmelitská pět. Opakuj! Kar-me-lit-ská pět. Čekám tě.“ To zase bude noc, řekla si. Erik je opilý a ona ani neví, kam jde. Loudala se noční Prahou co nejpomaleji, nechtělo se jí tam. Šla sama prázdnou ulicí. Neměla strach. Naopak. Přála si zažít nějaké dobrodružství, aby jí někdo chtěl ublížit, řekl něco vulgárního, zatahal za vlasy, vyhrožoval nožem, chtěl peníze nebo sex. Utekla by, ale Erik by si to vyčítal a ona jemu také. Chtěla, aby si něco vyčítal. Chtěla ho potrestat a potrápit jeho svědomí za to, jak se dnes choval. Jako nikdy. Tak divně, jako by vůbec neexistovala. Ale více už o tom nepřemýšlela. Šla. Milovala ho a přece jen se o něj bála. Jsou to hlouposti, pomyslela si. Chováš se jak malá holka, řekla si nahlas.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175046
Dům stál ve zchátralé části ulice. Špína, tma a zatuchlo. Byl zcela zdevastovaný. Na oprýskané omítce visel utržený hromosvod. Některá okna měla záclony, jiná byla vytlučená. Vešla temnou chodbou do dvora. Za dveřmi se ve výklenku ozýval hlasitý veselý smích. Zaklepala, nakoukla a vešla dovnitř. Z dlažebních kostek se octla rovnou v malé místnosti a vrazila do mohutné černé zadnice v dlouhé sukni, která trčela ke stropu. „Tomková, ta tvoje je tak velká, že se jí nevyrovnaj ani ty nejlepší kobyly Kinskýho chovu,“ volal Erik se sklenkou v ruce, rozvalený na posteli. „Ahoj, miláčku, dáš si vodku?“ přivítal Ivetu. Pokoj byl malý, tmavý a plný všeho možného. Na zemi ležely rozházené papíry, ponožky a noviny, lahve od rumu a od piva, krabice mléka a hrnce se zbytky jídel. Pod tím vším se hrnul starý prošoupaný koberec. Na stěnách kolem byly zavěšené všemožné police, kde ležela mouka, cukr a konzervy, brambory, tkaničky od bot, různé lahve a hadry, hřebíky a malé rádio, noviny a bůh ví co. Vlevo u zdi stály dvě staré židle a otlučený hnědý stůl. Vpravo velká rozviklaná postel sbitá z pár prken, kde se tři pohodlně vešli, pokrytá šedou děravou dekou a roztrhanými polštáři, na kterých ležel Erik. Vše bylo stísněné. Postel od malé kuchyňky odděloval zelenožlutý závěs na kovových kroužcích. Byl to brloh.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175046
Maruna Tomková se neustále řehtala a sbírala na zemi střepy rozbité sklenice. Všechno na ní bylo nadměrné. Prsa, boky, břicho, stehna. Měla tučné kotníky, masité paže a bledou trudovitou tvář. Mastné rovné vlasy po ramena vůbec nevylepšil, ba naopak, mahagonový přeliv. Ztěžka se narovnala a s rukama v bok se podívala, kdo přišel. Měla dobrácký pohled. Shovívavý k ženám a laskavě mateřský k mužům, zvláště když byli opilí. Změřila si ji a dál se věnovala podlaze. „Mařenko, tak nám to dopověz, jak to bylo s tím Frantou?“ „Ty to chceš opravdu slyšet, ty vole?“ „Povídej, Marunko, já jsem z tvejch historek vedle a z těch tvejch koz taky, když je na mě vystrkuješ. A ty taky poslouchej, bejku, ať se něco naučíš,“ otočil se Erik. Najednou si Iveta všimla, že v rohu postele někdo sedí. „Ivetko, dáš mi hubičku?“ ozvalo se. „Jarda Hubička,“ zvolala. „No ahoj, kde se tu bereš?“ „Ivetko, ty jedna moje holko, já tě v tom šeru nepoznal. Kde máš Milana? Ty teď žiješ s tímhle?“ ukázal prstem na Erika. „Pojď, dej mi hubičku a pamatuješ tuhle? In einer kleinen Konditorei…“ Jarda začal hrát na kytaru a zpívat.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175046