99
ne, vždyť podle Aristotela je zavedení dobré metafory znakem génia. Ovšem to, co metafora označuje, nemůže být už z povahy věci nikdy jednoznačné, a můžeme se proto lehce ocitnout v nebezpečném sousedství „slov-papoušků“. Odtud snad Heideggerův pokus najít „nejelementárnější“ slova, spíše poukazy a gesta, který jej přivedl až k poesii – v jeho případě ovšem špatné poesii. Filosofie se tak vlastně vrací k běžnému jazyku a jeho jistotám (hlubinným?).
Celek filosofie Tím vším se obecný jazyk nezabývá a ani zabývat nemůže. Na řadě je filosofie. Ta hledá implicitní v jazyku, radikalisuje jeho problémy. Vyrůstá z běžného jazyka a jeho jistot a přebírá jeho základní problémy. Skryté vlastnosti jazyka můžeme totiž poznat jen filosofickou torturou, a nesmíme proto zapomenout, jak se přiznává B. Russell, že kdo se chce stát filosofem, nesmí se bát absurdit. Jakmile nějaký filosofický celek je čistě jazykovou spekulativní konstrukcí, musí skončit u dogmatismu (výběr primitivních pojmů bez ohledu na zkušenost), sporných důsledků, bludného kruhu, regresu, aporií a tautologií – tak jako obecný jazyk sám. Není pak její jedinou jistotou to, o čem se vyjadřuje, tedy předloha, a nikoli její celek tvrzení? Každá společnost (a kolik jich bylo, je a bude) tvoří jakýsi řád a celek a je první předlohou pro konstrukci celku, jak pro šamany, tak pro filosofy. Snahou filosofů, zejména metafysiků, je nahlédnout vše najednou a v celku, jak se vyjádřil Adorno – „auf-Ganze-gehen“. Nejen ve filosofii, tak mladý Hegel chtěl zkonstruovat jednou provždy celou fysiku, a jak sám doznal, cítil se v euforii po dva týdny jako bůh. Vlastností každé řádné filosofie je proto snaha vyjadřovat se o všem, a musí si tedy konstruovat jakýsi všeobjímající celek, v jehož rámci (se) může vypovídat. Na druhé straně můžeme poněkud zlomyslně říci, že nalezneme-li jazyk, ve kterém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175016