stánky a boudy s jasně barevnými plátěnými střechami a novými nátěry. O svátcích se na Foru většina omezení prodeje uvolňovala. Spousta stánků nabízela jídlo, ale hodně z nich prodávalo masky, věnce a ozdoby. Jiné zase voskové svíce a maličké hliněné figurky, které byly při saturnáliích tradičním dárkem. „Herme,“ řekl jsem, když jsme si prohlíželi přípravy, „mám v plánu pobýt chvíli v archivu. Chci, abys bloumal mezi těmi prodejci a měl uši otevřené. Vzpomínáš, jak ti dva ničemové ze včerejší noci mluvili?“ „Na to hned tak nezapomenu.“ „Zjisti, jestli tady mezi těmi prodejci zboží někdo mluví marským dialektem. Jestli zahlédneš ty dva, rychle mi to přijď říct.“ „Světlo včera v noci nebylo nejlepší,“ dumal. „Nejsem si jistý, že bych je poznal, kdybych je uviděl. Venkovani vypadají všichni stejně.“ „Snaž se.“ Odešel jsem do tabularia, doplahočil se na nižší pahorek Kapitolu, kde na naší nejsvětější půdě stojí chrámy hustě vedle sebe. Státní archiv sídlil ve veliké, rozlehlé budově ozdobené na straně směřující na Forum řadou impozantních oblouků, sloupů a soch. Zbytek byl prostý jako skladiště, a to jak zevnitř, tak zvenku. A skladiště to bylo, jen co je pravda. Ležely v něm uložené všechny státní záznamy, které podle prastarých tradic nebyly v některém z chrámů. Existovaly různé náboženské důvody, proč se záznamy státní pokladny uchovávaly v Saturnově chrámu, archiv edilů byl v Ceresině chrámu a tak podobně, ale já si myslím, že tomu tak bylo hlavně proto, abychom kvůli jednomu požáru nepřišli najednou o všechny záznamy. Stěny tabularia lemovaly police a přihrádky obsahující dokumenty všech možných tvarů: převládaly svitky, ale byly tam i dřevěné tabul(
100
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175005
ky, pergameny, dokonce cizí smlouvy sepsané na palmových listech. Ti, kteří se pyšnili velkolepější myslí, zanechali záznamy napsané na plátech olova, vytlačené do pálené hlíny nebo vytesané v kameni. Lidé, kteří si pro své dokumenty přáli obzvláštní vznešenost, si je nechali vytesat do leštěného mramoru. Většina toho však byla přehlídkou marnosti. Osobně si myslím, že nejdéle vydrží hliněné destičky. Olovo taje při nízkých teplotách a většina lidí si neuvědomuje, jak snadno se mramor ničí v ohni. Tedy, ne že by moc věcí nacpaných v tabulariu někomu chybělo, ať už by zmizely jakkoli. V prvním patře ve vzdušné části obrácené na Forum se nacházel Sál soudních dokumentů. Jako ve zbytku instituce, i toto oddělení řídil státní propuštěnec, který měl k ruce otroky. Všichni byli odborníky v jediném úkolu, a to jak uskladnit dokumenty a pečovat o ně, a navíc se zpaměti učili, kde jednotlivé dokumenty jsou. V té době měl oddělení na starost propuštěnec Ulpius, člověk nevlídných a zastaralých způsobů, které bezpochyby převzal od svého okolí. „Jak vám mohu pomoci, senátore?“ zeptal se. Jeho latina měla nepatrný španělský nádech, ačkoli se musel dostat do Říma už jako dítě. „Milý příteli, potřebuji informaci o jisté Harmodii.“ Shovívavě jsem se na něj usmál. Kolem saturnálií je běžné chovat se k otrokům a propuštěncům přátelsky. Zamrkal a neskočil mi na to. „Harmodii? Je to snad žena?“ „Tvar toho jména vede k tomuto logickému závěru,“ řekl jsem. „Hledám jakékoli soudní záznamy, které se týkají ženy jménem Harmodia.“ „Aha. A nemáte o té ženě kromě jejího jména žádnou další informaci?“ „Přesně tak,“ odpověděl jsem zvesela. (
101
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175005
„Hm. Mohlo by pomoct, kdybychom věděli, jestli byla otrokyně, propuštěnkyně, nebo se narodila svobodná.“ „Obávám se, že to netuším.“ „Co třeba jestli žije nebo už zemřela?“ „Nemám nejmenší ponětí.“ „Neuvažoval jste o tom, že zajdete za kúmskou sibylou?“ Jeho tón byl stále bezbarvě suchý, ale s rozhodným ostřím sarkasmu. „Poslyšte,“ řekl jsem mu, „pracuji na důležitém vyšetřování…“ „Pro kterého konzula, prétora, tribuna, index, vyšetřovací komisi, jinou oprávněnou osobu či sbor? Nebo snad máte zvláštní pověření senátu?“ Dalo se předpokládat, že malicherný byrokrat jako Ulpius položí takovou otázku. Byl jsem příliš zvyklý se z takových trapných dotazů vymlouvat, že jsem se musel na chvilku zamyslet, než mi došlo, že skutečně mám úřední podporu jistého druhu. „Jednám za tribuna Kvinta Caecilia Metella Pia Scipia Nasiku“ – ach, to velké ohromující jméno – „… a budoucího tribuna Publia Klodia Pulchera.“ „Aha,“ vzdychl Ulpius zklamaný, že mě nebude moct odbýt několika sžíravými slovy. „Pokud ovšem neznáte nic jiného než jméno, není moc velká naděje, že vám pomohu.“ „Chystal jsem se vám říct, že jeden z mých informátorů v tomto vyšetřování se zmínil, že Harmodii mohl potkat politováníhodný osud. Myslím, že se to přihodilo během několika posledních týdnů.“ „Víte ještě něco, co by mohlo zúžit náš prostor, abych tak řekl?“ „Nejspíš byla z venkova nebo okolních vesnic a myslím, že to mohla být prodavačka bylin.“ (
102
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175005