ho chytili galští válečníci a zabili ho. Tohle není vražda, to je nepřátelská akce.“ Caesar vzdychl. „Decie Caecilie, myslel jsem, že takovéhle záležitosti jsou vaší specialitou. Dokonce i já, který postrádám váš výjimečný talent jsem si, všiml, že Titus Vinius má stále hlavu.“ „To je zarážející, ale zdaleka nijak průkazné. Může to být…“ Pak mi do řeči skočil prefekt tábora, což se mi docela hodilo, protože jsem stejně nevěděl, co říct. „Caesare,“ řekl Paterkulus, „mohu promluvit upřímně?“ Byl to starý mazák s obličejem jako alpský útes. „Jen do toho.“ „Nepotřebujete tohohle… tohohle filozofa, aby hádal, kdo zabil Tita Vinia. Určitě to byli muži z jeho vlastní setniny. Všichni ho nenáviděli.“ „Nesporně,“ přisvědčil jsem a vůbec se mi nelíbilo, kam to směřuje. Věděl jsem, kdo jsou hlavní podezřelí od okamžiku, kdy jsem uviděl Viniův mrtvý obličej. „Prostě ho požádali, aby s nimi šel na procházku k jezeru uprostřed noci a neozbrojený. Přistoupil na jejich žádost s předstíranou žoviálností, kterou byl proslavený všude, kam okovaná bota římského vojáka vkročila.“ „Nemluvte nesmysly,“ ušklíbl se Paterkulus. „Určitě ho zabili v táboře nebo na hradbách a pak ho sem dotáhli.“ „A to provedli, aniž by si toho někdo všiml?“ chtěl jsem vědět. „Snadno. První setnina dnes v noci hlídá severní hradbu.“ „Osmdesát mužů neudrží spiklenecké tajemství.“ „Nebyla to celá setnina,“ řekl Paterkulus. „Jen to jedno contubernium, kterému působil takové potíže. Ten kluk… jak se jmenuje? Burrus? Nechte mi ho na hodinku a dostanu z něj úplně všechno.“ Tohle začínalo být zlověstné. „Caesare,“ naléhal jsem. „Pokud (
98
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175004