„Už by vás snad nemělo překvapovat, že lidi zákony porušují,“ podotkl Hermes. „Ne, ale tentokrát se jedná o budovu, kterou potřebuji pro své hry! Manie Flore!“ zařval jsem. Muž celý vyděšený přiběhl. „Edile? Je něco v nepořádku?“ „Něco je velmi v nepořádku.“ Ukázal jsem na inkriminovaný trám. „Odkud pochází toto dřevo?“ „Můj patron mi nařídil, abych ho vyzvedl ve sběrném dvoře u Flaminiova cirku. Odtamtud obvykle bereme trámy na podpěry, lešení, tribuny a tak dále, na cokoli, co není součástí stálých staveb.“ „Tento trám,“ prohlásil jsem, „byl ještě před dvěma nocemi součástí insuly, která se zřítila. Veškerý její materiál byl na můj příkaz zabaven.“ Nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť šokovalo. „Nu, je to naprosto zdravé dřevo, to vás mohu ujistit. Jistě, je příliš čerstvé, aby bylo použito na insulu, ale pro tento účel zcela postačuje.“ „Kdo vlastní ten sběrný dvůr?“ chtěl jsem vědět. „Nějaký Justus. Je to propuštěnec, ale netuším, kdo je jeho patronem.“ „Nu, hleď si zase své práce. Nechci, aby tohle divadlo uplavalo.“ Vrátil jsem se ke schodišti. „Pojď, Herme, musíme navštívit pár lidí.“ Prošli jsme zpátky divadlem, ale mé myšlenky přerušila Hermova dotěrná slova. „Nebylo by legrační,“ prohlásil, „kdyby celé tohle místo,“ zaklepal klouby na zdánlivě pevnou zeď chodby, „postavil ten, kdo vystavěl tu insulu?“ Srdce mi sevřel chlad, když jsme vyšli do ohromné cavey, a já vzhlédl na sedadla, jež stoupala vzhůru, řadu za řadou, neuvěřitelně vysoko jako schodiště v paláci bohů. Nad nimi stály v řadě v zakřiveném šiku se zlatými špičkami zářícími v ranním slunci stožáry pro plátěnou střechu a zdálo se, jako by ta kopí drásala nebe. Divadlo mohli vidět poutníci na míle daleko od města. Teď jsem se na něj zadíval novýma očima, představil jsem si sedadla zcela zaplněná diváky, viděl jsem, jak všichni vstávají a formálně mě zdraví, když vejdu do divadla, abych zaujal místo jako pořadatel her. Představuji si…
( ) 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175002