„Už by vás snad nemělo překvapovat, že lidi zákony porušují,“ podotkl Hermes. „Ne, ale tentokrát se jedná o budovu, kterou potřebuji pro své hry! Manie Flore!“ zařval jsem. Muž celý vyděšený přiběhl. „Edile? Je něco v nepořádku?“ „Něco je velmi v nepořádku.“ Ukázal jsem na inkriminovaný trám. „Odkud pochází toto dřevo?“ „Můj patron mi nařídil, abych ho vyzvedl ve sběrném dvoře u Flaminiova cirku. Odtamtud obvykle bereme trámy na podpěry, lešení, tribuny a tak dále, na cokoli, co není součástí stálých staveb.“ „Tento trám,“ prohlásil jsem, „byl ještě před dvěma nocemi součástí insuly, která se zřítila. Veškerý její materiál byl na můj příkaz zabaven.“ Nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť šokovalo. „Nu, je to naprosto zdravé dřevo, to vás mohu ujistit. Jistě, je příliš čerstvé, aby bylo použito na insulu, ale pro tento účel zcela postačuje.“ „Kdo vlastní ten sběrný dvůr?“ chtěl jsem vědět. „Nějaký Justus. Je to propuštěnec, ale netuším, kdo je jeho patronem.“ „Nu, hleď si zase své práce. Nechci, aby tohle divadlo uplavalo.“ Vrátil jsem se ke schodišti. „Pojď, Herme, musíme navštívit pár lidí.“ Prošli jsme zpátky divadlem, ale mé myšlenky přerušila Hermova dotěrná slova. „Nebylo by legrační,“ prohlásil, „kdyby celé tohle místo,“ zaklepal klouby na zdánlivě pevnou zeď chodby, „postavil ten, kdo vystavěl tu insulu?“ Srdce mi sevřel chlad, když jsme vyšli do ohromné cavey, a já vzhlédl na sedadla, jež stoupala vzhůru, řadu za řadou, neuvěřitelně vysoko jako schodiště v paláci bohů. Nad nimi stály v řadě v zakřiveném šiku se zlatými špičkami zářícími v ranním slunci stožáry pro plátěnou střechu a zdálo se, jako by ta kopí drásala nebe. Divadlo mohli vidět poutníci na míle daleko od města. Teď jsem se na něj zadíval novýma očima, představil jsem si sedadla zcela zaplněná diváky, viděl jsem, jak všichni vstávají a formálně mě zdraví, když vejdu do divadla, abych zaujal místo jako pořadatel her. Představuji si…
( ) 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175002
„Nechť mě ochraňují všichni bohové!“ zasténal jsem. „Co když se celý tenhle rozviklaný dřevěný koš zřítí s osmdesáti tisíci římskými občany na sedadlech? Během mých her! Jméno Decius Caecilius Metellus mladší bude páchnout hůř než týden stará makrela tak dlouho, jak bude Řím existovat! Dostanu se do společnosti s Tarpeiou, Brennem a Hannibalem, až budou lidé přivolávat kletby na největší římské nepřátele a zrádce! Pokud si dost rychle nepodřežu žíly, nabodnou mě na hák a potáhnou ulicemi, aby mě ukřižovali za Kapenskou bránou!“ „Senátory nikdy neukřižují,“ namítl Hermes. „Na kříž se přibíjejí jen otroci a cizinci.“ „Schválí nový zákon jen pro mě! Tribunové lidu si ho vymůžou!“ „Tím se netrapte,“ ozval se znepokojeně Hermes. „Takhle stojí už nejméně pět let. Vydrží ještě další. Kéž bych byl nic neřekl.“ I já si přál, aby byl radši mlčel. Vzpomněl jsem si, že Markus Aemilius Scaurus se jako edil podobal Caesarovi, utrácel obrovské sumy na veřejné stavby, aby si koupil přízeň davu. Opulentní divadlo bylo jen jednou z nich. Městu také věnoval luxusní lázně. Byly to první skutečně velké římské balnea a on poskytl volný vstup všem občanům na celý rok spolu s koupacím olejem a ručníky. Pořádal bezpočet veřejných hostin a zavedl pravidelné příděly chleba a oleje pro nejchudší občany, ačkoli nikdy nezašel tak daleko jako Caesar, že by každému platil nájem za celý rok. Nebylo třeba říkat, že se jednalo o nesmírně oblíbené období a že prakticky získal úřad městského prétora, aniž by musel kandidovat. Poté, co odstoupil z kurulského křesla, dostal Sardinii, kde měl vládnout. Sardinie byla prokonzulární provincie, takže obdržel titul prokonzula, aniž by se nejprve musel stát konzulem. Pro politiky bylo příznačné, že hned nato, co se zruinovali a vysoce zadlužili, ždímali svěřené provincie, aby mohli zaplatit za své veřejné úřady; a Scaurus vyždímal Sardinii natolik, že ho žalovali za korupci a vydírání okamžitě, jak se vrátil do Říma. Topil se v naloupeném bohatství a neměl tudíž potíže přesvědčit porotce, aby viděli záležitost v příznivém světle; nedávno byl zproštěn viny. V té době to byla celkem běžná kariéra. Potřebovali jste žalobce, jako
( ) 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175002
byl Cicero, aby římská porota vynesla verdikt viny proti římskému úředníkovi ve prospěch obyvatel provincie. Měli jsme sklony mhouřit oči nad tímto drobným, nezodpovědným jednáním našich promagistrátních úředníků. Museli jste prohrát válku, aby se římští občané začali zajímat o to, co jste dělal, když jste nebyl ve městě. Bohužel tento postoj spočíval na zcela mylných domněnkách, že muž může odejít do cizí země a počínat si jako chamtivý, zatvrzelý zločinec, pak se vrátit domů a chovat se jako čestný občan. Jenže takhle to prostě nefungovalo. Naštěstí pro mě se dům Aemilia Scaura nacházel nedaleko od jeho divadla poblíž Flumentanské brány u starých městských hradeb. Byla to poměrně impozantní budova, ale postavená ještě v době, kdy v Římě neexistovaly módní čtvrtě. Jako většina starších sídel měla na sebe nalepené obchody a obydlí chudých a za ní se rozkládal maličký trh s čerstvým a nakládaným česnekem. Dál mě pustil janitor a o několik minut později se objevil zavalitý člověk. Když mě uviděl, maličko vytřeštil oči. Byl plešatý, měl nevýrazný těstovitý obličej a na každém prstě prsten. Špičku nosu mu zdobila velká rudá bradavice. „Vítejte, edile! To je zcela nečekané. Jsem Juventius, správce městského majetku mého patrona. Věřím, že v divadle je všechno v pořádku?“ „Prozatím ano,“ řekl jsem. S tím mužem jsem se předtím nikdy nesetkal, ale jeden z mých klientů zařizoval pronájem divadla na mé hry, takže tohle byl jistě člověk, se kterým jednal. „Právě teď dělníci zpevňují budovu, ale zbytek závisí na řece.“ „Už jsem obětoval otci Tiberinovi,“ ujistil mě. „Doufejme, že bude oběť považovat za vhodnou.“ „Vy jste vykonal oběť sám?“ zeptal jsem se. Obyčejně jsou všechny náboženské obřady pod kontrolou pána domácnosti, ne jeho podřízeného. „Ano, prokonzul odjel včera z města, aby strávil nějaký čas na jednom ze svých venkovských statků.“ „Opravdu? Chtěl se dostat do vyšších poloh nebo se skrývá před sardinskými nájemnými vrahy?“ Mužův úslužný úsměv se vytratil. „Pane?“
( ) 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175002