Žena upierala zarazené oči na Evu. „Ja… Ja som si tiež myslela, že… Ale ten pôrod bol taký ťažký. Keby mi boli urobili cisársky rez, možno by Danka bola zdravá…“ „Manžel vás… obvinil?“ „Nie. To si iba ja… Ja už ani sama neviem. Jediné, čo viem, je to, že musím urobiť maximum, aby…“ „Naozaj robíte maximum, veď je to úžasné, že po piatich rokoch cvičenia vám dcérka urobila prvý krok.“ Žena akoby nevnímala Evine slová, pokračovala vo svojich úvahách: „… a možno sa i niečo vynájde?“ „Ale nemusíte mať pocit, že ste povinná niečo odčiniť.“ „Ale ja musím… urobiť všetko,“ hovorila zápalisto. „Nie je to vaša vina, pani Pažítková.“ „Neviem,“ riekla s prekvapivou tajuplnosťou. „Možno je. Lekári sami nevedia, čo to spôsobilo.“ „A toto nech je rozhodujúce! Nebojte sa pustiť na chvíľu Danku z očí. Nemáte prečo byť… trestaná. Tak, že nebudete vedieť, či svieti slnko, či prší, alebo že si naozaj nezájdete i do toho kina… Nie ste vinná!“ Pani Pažítková sa rozplakala. „Ale ja som!“ zakvílila do vreckovky. „Ja som to nikomu nepovedala… Ale ja som končila školu, učila som sa na štátnice a… Nevedela som, že som tehotná a dali sme si párkrát s kolegyňou dexík…!“ kvílila desivo, alebo to iba Evou prebehol krátky des, pokým sa spamätala a možno rýchlejšie, než bolo prirodzené, pevným hlasom riekla: „Neviem o priamej súvislosti medzi dexfermetrazínom a detskou mozgovou obrnou plodu.“ Riskla to, nič iné tu už však nemalo význam. „Nie?“ žena sa zachytila mokrými očami preplnenými nečakanou nádejou Evinej tváre. „Je mi ľúto, že vám to nemal príležitosť povedať manžel.“ „Ten? Ten si určite myslí, že na vine som ja!“ „I keď vám nič také nevytkol?“ „Určite tak zmýšľa!“ „Preto ste robili všetko… Zo všetkých síl ste chceli odčiniť, i keď ste nemali čo…“ „On si to vôbec nevážil.“ „Choval sa, akoby bol slepý a hluchý voči vašej snahe, viem.“ „Presne tak!“ „O tom je treba rozprávať.“ Pažítková si vyfúkala nos: „Možno… Možno keby vtedy, tak… Ale neviem. Som už všetkým veľmi unavená.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174999
„Aj teraz sa chystáte s dcérkou do Luže-Košumberku?“ „Áno, sú tam skvelí ľudia. Normálne sa na nich teším.“ „Potom by sa iste skvelo postarali o vaše dieťa, keby ste nejaký ten týždeň zostali doma?“ „To áno, ale… Neviem. Bolo by to aj tak smiešne – po toľkých rokoch. A aj mužovi by sa to videlo neprirodzené…“ ,To nie je dôležité,‘ mala chuť povedať Eva, ale miesto toho sa zahľadela na ženu a až po chvíli prehovorila: „To by sa videlo…“ „Je už neskoro. Príliš veľa sa mi naubližoval.“ „Povedali ste mu to?“ „Čo?“ „Že vám ubližuje.“ „Veď on to vie, nie je hlúpy!“ „Ľuďom niekedy nedochádzajú i jednoduchšie veci. Možno by ste sa mohli o tom rozprávať…“ „Neverím, že by to bolo možné.“ „Mohli by sme to prebrať u mňa v poradni…“ „S vami?“ „Zariadim si to tak, aby som vám bola k dispozícii po celý týždeň. Danke by bolo možné povedať, že pre ňu pripravíte čistú novú izbičku…“ Žena sa usmiala. „To ste uhádli, môj byt by už potreboval vygruntovať,“ zamyslela sa. „Možno by to šlo, no…“ „To neuprie ani váš manžel a Danke tiež prospeje, keď zažije, že mať sa dobre je možné, i keď budete pár dní preč… a keď si dokáže vytvárať vzťahy s ľuďmi i vo vašej neprítomnosti. „Ja…“ zamrmlala žena, nehľadela na Evu, kĺzala očami po Evinom nábytku nepokojným pohľadom, v ktorom však už bolo niečo iné, než zúfalá prázdnota pri jej príchode. Cez rozpaky v tvári sa predieral náznak záujmu. „Zavolajte mi, ako sa rozhodnete.“ Žena sa usmiala: „Dobre,“ povedala placho a Eva na sebe nedala poznať, že uvidela, ako sa Pažítková vzápätí pýri. Jana zaklonila hlavu, a i když se jí chtělo samou radostí vykřiknout, neudělala to. Nešlo to – vzdálit se tak moc od pocitů na druhém konci drátu; nechtěla, aby si připadal tak moc sám. Zašeptala pouze: „Gratuluju, Ondro.“ „Si prvá, komu som to povedal,“ hlas v sluchátku nelétal nadšením, byť by k tomu měl důvod… „Nebudu ti vykládat, jak moc jsem v to věřila.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174999
„Môžem prísť nasnímať Janíka?“ „Zatím je ve školce. Stano ho teprve vyzvedne.“ „Mohol by som ti ho doviesť, aj tak končím s robotou.“ „Děkuji, jsi hodný. Pro dnešek jsme už se Stanem domluvení… Co třeba o víkendu?“ Jana rychle obrátila řeč na věc, která vypadala na to, že vyváží Ondrův stesk z budoucnosti, po které léta toužil. „Moc ti to přeju, Ondro.“ Nechtěla slyšet; doufala, že neuslyší to, co jí přesto zaznělo u ucha: „Ani sa veľmi neteším.“ „Připadáš mi unavený. Znám to, třebaže se povídá, že největší radost má člověk z věcí, které ho stály nejvíce úsilí. Jakmile je toho úsilí přespříliš, nezbude sil radovat se.“ „Neviem…“ „Ono to pomine. Časem.“ Slyšela, jak se uchechtnul: „Neviem.“ Postačovalo. Vždyť i to, co Ondrovi řekla, vypovědělo dost, vypovědělo tolik, kolik myslela a on to musel znát; a Jana jen doufala, že k ní bude natolik shovívavý, že mu to postačí; vždyť rozumí snad i tomu, že ona od něj nežádá velkorysost, která se přičiní o to, že ji bude chápat; postačí jí, když ji bude respektovat. Bude mu za ten respekt vděčná, neboť všechno mezi nimi bude moct být dál o přátelství, o které Jana pořád stojí, a váží si toho, že je Ondra ochoten jí ho nabízet. „Chce to jenom trochu času, Ondro. Moc se těším. … až o tobě jednou budu číst.“ Krátce se zasmál. Namítla: „Třeba vstoupíš do dějin umění…“ „Robíš na nejakej zakázke?“ změnil náhle téma. S vděčností za to, že opět chápal a byl s to zůstat jí nablízku dál, se rozpovídala: „Měla bych, svádí mě, ovšem, něco jiného.“ „Čo? Rád by som to videl.“ Pramen vlasů se vymanil z Janina uzlu a zakryl jí obličej: „Až jak přijdeš nafotit Janíka… Doufám, že to bude ke koukání,“ připustila nakonec měkce. „Dobre,“ řekl už Ondra pevněji. Byla spokojená. Měla by být spokojená a měla by stát u plátna a splynout s ním… Tak nevěděla, jak to, že se právě teď, když jí domluva se Stanem nastavila den a ona se mohla nerušeně soustředit nejen na svou improvizaci, ale i na obraz pro televizi – pro televizní inscenaci; nevěděla, proč vlastně začala vařit kompletní oběd, zejména když 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174999