tou byl Hůla, ten sedlák, už dávno umřel. Bydleli jsme vedle vás v nájmu v jednej malinkej světničce, já, táta a našich deset dětí. Co my měli bídy, to ti nemusím povídat. Štěstí, že větší děti šly sloužit, jinak bychom se tam nevešli. Byla ta nezaměstnanost, táta nedělal a ještě k tomu byl nemocnej. Děti mi brečely hlady a zimou, tak jsem šla do obecního lesa, podřízla tam soušku a táhla ji domů, abych těm dětem aspoň zatopila a upekla jim placku, aby nezmrzly a neumřely mi hladem. Někdo mě udal a já byla volaná na rychtu. Brečela jsem, vymlouvala se na děti a ten sedlák starosta mi dal facku. Najednou vyletěl Svoboda a křičel na něj: starosto, vy se nestydíte bít chudou mámu vod tolika dětí? Správně byste jí měli voznačit pár suchejch stromků a dát jí je zadarmo, když víte, že je to nejchudší rodina ve vsi, a ne ji mlátit pro trochu klestu! Že se nestydíte! Všichni mlčeli, báli se ho a byli tam také někteří komunisti jako táta. Teprve po Svobodově řeči zamručeli. Doma jsem to povídala tátovi a von řek: já budu teď volit sociáldemokraty, když se tě žádnej komunista nezastal, jen ten sociáldemokrat Svoboda. Pak byl hasičskej bál a na ten chodí každej, to znáš. Šla jsem tam s tátou, ten Svoboda mě vzal tancovat, nestyděl se za mě. Koupil mi pytel pomerančů a povídal mi: Šochovko, vemte je domů dětem. To je za tu facku vod starosty. Byly to jediný pomeranče, který moje děti jedly… Holka, my měli takový bídy, že si to vůbec neumíš představit. Když byly ty děti malý, vzala jsem čtyři nejmenší, a že půjdeme žebrat do okresního města, tam nás nikdo neznal. Ale než jsme došli k lesu, děti mi s pláčem utekly a já se musela vrátit. Ale jak ti říkám, dostaneš se do hodný rodiny. Nic si už nerozmejšlej!“ Hanka ji nepřerušovala a neodporovala. K čemu také? Celá vesnice ví, že si na ni Jiří Svoboda myslí, nemá cenu jí to vymlouvat. Slzy jí zatím oschly a teď, kdy přestala, se ozvala. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174998
„Vždyť on byl taky dělník, proto s vámi cítil, ale hezké to od něho bylo.“ „Bylo, holka. Postavil se sám proti všem na obecním úřadě. Je pravda, že byl dělník, ale postavil si hospodu, byl to pan někdo!“ „Slyšela jsem, že měl mnoho dluhů až byl z toho nemocnej – “ poznamenala Hana. „To je možný, kdepak by vzal tolik peněz? Teď už jsme my na tom chválapánubohu dobře. Kluci vydělávají, holky šly sloužit. Kluci – zedníci postavili novej barák se třema místnostma. A jak ti říkám, nerozmejšlej se dlouho!“ Došly k Haninu domku a krátce se rozloučily. Dívka měla o čem přemýšlet. Snad by opravdu udělala dobře, kdyby jeho nabídku přijala. Vzpomínky na Járu vybledly docela, má svou rodinu a ona už na něho nemyslí. Zbývá jen Jan. Jeho čtyři polibky, stesk po měkké ruce, která ji vedla vonícími lesy za červenými jahodami nebo po polní cestě kolem jejich pastviště či lesem, vroubeným vřesem, a pak zmizení bez rozloučení a bez vysvětlení. Ale jaképak vysvětlení? Vždyť to Aninka řekla jasně. My jsme jeho rodina, o nás se musí starat až do smrti, slíbil to mému tatínkovi na smrtelné posteli a splní to. Slib, který vyžadovala dodržet do poslední podrobnosti, sledovala každou jeho myšlenku a každý krok. Neměl svědomí ten slib nesplnit. SVĚDOMÍ se najednou ozvalo i Haně. Viděla jej před sebou velikými písmeny, tak ohromnými, protože to, co řeklo, bylo opravdu velice závažné. Ty nemáš žádné povinnosti? Ty o nich nevíš? Kdo se postará o tvoje nejdražší, maminku, tatínka a tetu? Na Vašíka nespoléhej, ožení se Bůh ví kde a tři staré stromy nemůžeš přesazovat! Bylo by možné vzít k sobě některého z nich, který zbude poslední a žít tam společně s Aninkou, která je mnohem mladší? Bylo by to možné, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174998
když se třikrát bezdůvodně pohádala ve vlaku, než jsi s ní dojela do Prahy? Když lhala a vydávala se za něco, čím není? Na to není ani pomyšlení! SVĚDOMÍ pokračovalo dál. Co chceš dělat, ty blázne? Zůstat do smrti sama se svou velikou nenaplněnou touhou po dětech, či chceš vyslyšet nějakého primitiva, který se ti nabízí, možná mladšího a hezčí tváře? Tento člověk primitiv není. Má rád hudbu, hraje na všechny nástroje, jenom ve styku se ženami je nesmělý. Neuměl si prostě namluvit děvče, proto zůstal svobodný. Jen si vzpomeň, jak jste si spolu rozuměli při společných cestách každý týden ze školy. Vzpomeň si také na verš v památníku, který ti tam napsala Maňka Kalinová: Pravý přítel, jenž tě v srdci chová, nezná sladká, lichotivá slova. Pravdu poví, třeba trpce zněla, pravdu přijme, třeba zabolela. Rozpomeň se také na svou oblíbenou spisovatelku, Karolínu Světlou, co říká ve svém Kříži u potoka, vždyť znáš její slova zpaměti: Stydívám se k smrti, slýchám-li, že ta či jiná se vdává, poněvadž hocha si oblíbila a od něho upustit nechce, a nikoliv aby sloužila starým jeho rodičům aneb zanedbané mu povznesla hospodářství… Vyber si! Postarala by ses o ovdovělou nemocnou matku pana Svobody, pomohla bys Jiřímu opravit zchátralý dům, byla bys jim požehnáním se svou dobrou vůlí, dala bys jim i sobě děti, byla bys blízko své rodiny a mohla se o své nejdražší ve stáří postarat! Maminka stála na zápraží a vítala ji. „Tak co? Zase jsi měla výslech?“ „To víš, že měla. Předají mě prej policii.“ „Určitě se zbláznili. Když proti tobě nic nemají a o ničem nevíš, nemůže se ti nic stát. Nejsou to přece čerti?“ „To se mýlíš, maminko, jsou ještě horší. To vidíš na mě 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174998