ARCHIV
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174997
Do kožené aktovky vložila svačinu a termosku s čajem. Zkontrolovala, jestli má v postranní kapse doklady, peněženku, léky a kapesník. Zdála se být zoufale prázdná. Před desetiletími, kdy mu balila věci na služební cesty, s obtížemi dopínala zipy tašek plné naditých složek. Při cestách do zahraničí skládala do kufrů pečlivě nažehlené košile, dorovnávala prázdná místa v rozích a odškrtávala položky ze seznamu s mnohokrát gumovanými puntíky. Z proláklé aktovky jí bylo smutno. Věděla, že bude i jemu. Opláchla jablka a zlikvidovala největší prohlubeň ve středu tašky. Přiložila rozečtenou knihu a sobotní noviny. Zhoupla taškou a spokojeně ji položila na stůl. Nebyla příliš těžká a už držela tvar. Vyšel z koupelny. Oholený a navoněný. Namočený hřeben vytvořil z vlasů úhledné brázdy připomínající oseté, pečlivě ošetřované pole. Kartáčem oprášila smítka na jeho tmavém obleku. „Stejně si, Josífku, myslím, že bys tam neměl jezdit. Je to minulost, můžeš se dozvědět, co tě bude mrzet.“ „Ale Věruško, vždyť mě znáš, musím znát pravdu. Nechce se mi věřit, že by Radim něco špatného udělal. Musí to být omyl. Jak bych s ním teď mohl mluvit, když se objevil v seznamech agentů a já nevím, jestli vůbec na někoho nebo dokonce na mě donášel. Určitě jim to jenom podepsal, aby měl klid a mohl vyjíždět ven. Na mě to taky zkoušeli, vždyť víš.“ „Člověk by se neměl nimrat v tom, co se už nedá vzít zpátky. Teď je teď a tamto se už neodstane.“ „Věruško, už jsme o tom tolikrát mluvili. Víš, že dám vždycky na tebe, ale tentokrát…. Radim je můj nejlepší přítel, už od studií na průmyslovce. A tvůj taky, vždyť nám svědčil na svatbě, půjčil nám na nový nábytek, tolik let jsme se všichni scházeli na kanastu. Musím mít jistotu.“ „K čemu ti bude jistota? Je zalezlý jako šváb, copak tě to nevaruje?“
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174997
„Zostudit člověka je lehký. Kdo už jiný by mu mohl pomoct než jeho kamarád? A taky není nejmladší a nejzdravější, tohle mu nepřidalo.“ Bezmocně pokrčila rameny. „Jak myslíš. Tady jsem ti na lísteček napsala všechny vlakové spoje. V poledne si vezmi prášky. A sněz svačinu. A taky nezapomeň, že v šest přijdou děvčata.“ Před zrcadlem si urovnal kravatu. Potěžkal tašku, vložil brýle do náprsní kapsičky, rozloučil se a s čtvrthodinovou rezervou odcházel na nádraží. Opřela hůlku o parapet, aby mohla zamávat. První čtvrtky v měsíci byly její nejkrásnější dny. Milý podvečer strávený se čtyřmi zdravotními sestřičkami, „domácí salón“ plný hudby, povídání, pohody a čtení poezie. Měla ráda přípravy na ten den a ještě více společné chvíle proteplené mládím a smíchem. Ochraňovala a cídila neobvyklé přátelství s děvčaty, které se loni staraly o ni a Josefa, když museli oba ulehnout v nemocnici. Přátelství nehledící na padesátiletý věkový rozdíl vneslo do jejich života radost. Kyčelní kloub se hlásil, uchopila hůl a zkontrolovala, jestli je nanukový dort dost zmrzlý. Na kuchyňskou linku připravila veku a začala zdobit chlebíčky. Myšlenkami byla stále u Josefa. Neměla ráda, když byl dlouho venku. Sama již vycházela jen málokdy. Obstarával nákupy a pochůzky, ale i jeho zlobily nohy a dýchal stále obtížněji. Vracel se brzy, aby si odpočinul, a znovu vycházel, aby po chvilkách vše zařídil. Měla strach, že si dnes zapomene vzít léky, vždy mu je musela připomínat. Byla nešťastná, když jim v obálce s modrým proužkem přišel zvací dopis k nahlédnutí do svazku archivu ministerstva vnitra v blízkém městě. Věděla, že s ním nebude moci jet, bála se o něj. Chlebíčky opatrně přikryla igelitem a pustila se do stírání prachu na tmavém nábytku. Den se nesnesitelně vlekl. Na klavír připravila desky
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174997