rozhovor velvyslance v Moskvě Naotakeho Satóa s V. M. Molotovem, kdy v jeho žádosti o mediaci byly náznaky i možné revize až dosud nedotknutelné instituce císařství. Všechny pokusy o získání sovětského prostředkování však byly zcela negovány, stejně jako návrhy na uzavření „přátelské smlouvy a spolupráci“. O celém obsahu těchto debat informoval J. V. Stalin své protějšky ve Spojených státech a ve Velké Británii. Je nesporné, že přijetí kompromisní formule míru by narušilo americké plány na totální politickou rekonstrukci Japonska i na rozbití jeho militarismu. V úvahách kompetentních politiků, snad s výjimkou zástupce státního tajemníka Josepha Grewa, bylo odmítnutí předběžného jednání a tím i prodloužení války menším zlem než poloviční vítězství bez důsledného zničení protivníkova systému. Ve vztahu k Sovětskému svazu nebyla Trumanova administrativa tak vstřícná jako předchozí Rooseveltova vláda. Harry Truman se již krátce po převzetí moci vyslovil proti Rooseveltově linii spolupráce: „Naše vztahy se Sovětským svazem byly až dosud jednostrannou cestou a já v tom nechci pokračovat.“ Představitelé armády v čele s ministrem Stimsonem a generálem Marshallem sice i nadále odmítali riskovat konflikt s Moskvou, v této souvislosti Eisenhower zastavil postup na Berlín a trval na zachování demarkační linie v Československu, ale politická špička již ztrácela zájem na sovětském zásahu do války proti Japonsku. Na zmíněné schůzce v Bílém domě 18. června bylo konstatováno, že úspěch „Operace Olympic“ není nikterak závislý na ruské pomoci. Vojenský aspekt použití A bomby - na rozdíl od perspektivně chápaného politicko-mocenského rozměru monopolu jaderné zbraně - zcela opomíjel sovětský faktor na Dálném východě. H. Truman byl přesvědčen, že A bomba uspíší japonskou kapitulaci, aniž by bylo nutné spoléhat na Moskvu. Strategie vítězství bez použití nové ničivé síly spočívala v masivním leteckém bombardování japonských měst a úplné námořní blokádě protivníka s výsledným vyhladověním obyvatelstva. Velitelský sbor amerického letectva věřil v účinnost náletů a vůči invaznímu plánu měl výhrady, které se týkaly především kalkulovaného počtu ztrát. Ty 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174927
měly být eliminovány eskalací letecké války a jejím dopadem na japonské civilní obyvatelstvo. V tomto směru byl připomínán americký nálet na Tokio v březnu 1945, kdy 279 letounů shodilo 1667 tun bomb, většinou zápalného typu. V ohnivém pekle zahynulo 83 000 obyvatel japonské metropole. Je velmi pravděpodobné, že prosazení této alternativy by přineslo daleko větší ztráty lidských životů než nasazení atomové bomby. Její předností - pokud to tak lze říci - byl onen odstrašující účinek s hrozbou totálního zničení. Tento čistě psychologický motiv u konvenčních zbraní prozatím nepůsobil a japonská generalita byla stále přesvědčena o své schopnosti vzdoru, přestože její vojensko-ekonomický potenciál se neustále zmenšoval. V polovině června 1945 bylo vše připraveno ke kompletaci první jaderné bomby. Ke zkušebnímu roznětu, který dostal krycí název Trinity, byla vybrána osamocená letecká základna Alamogordo v poušti Nového Mexika. Bomba byla sestavena ve dnech 12. a 13. července na jakémsi zapadlém ranči. V sobotu 14. července byla bomba vytažena na vrchol čtyřicetimetrové ocelové věže a v pondělí 16. července v 5.30 ráno odpálena. Její účinek předčil všechna očekávání. Výbuch měl sílu 20 000 tun trinitrotoluenu a jeho očitý svědek, vedoucí vědecké složky „Manhattanu“ Julius Robert Oppenheimer, si maně vzpomněl na verš z indického eposu Bhagavadgíta: „Jsem smrt, jež ničí světy.“ V té době byl prezident Truman v Postupimi a depeši o úspěchu Trinity mu předal Stimson 16. července v 19.30 středoevropského času. Jaderná zkouška postupimskou konferenci nijak neovlivnila. Truman informoval Stalina o nové zbrani 24. července při procházce v zámeckém parku Cecilienhofu. Sovětský vůdce vůbec nebyl překvapen, na nic se nezeptal a pouze vyjádřil spokojenost s tím, že tato zbraň bude použita proti Japonsku. Prezident, ale i Winston Churchill, James Byrnes a Charles Bohlen, kteří sledovali Trumanův rozhovor se Stalinem zpovzdálí, byli šokováni diktátorovou netečností. Churchill také později ve svých pamětech napsal: „Byl jsem přesvědčen, že neměl sebemenší představu o významu toho, co mu bylo sděleno.“ Britský premiér se však hluboce mýlil. Stalin byl o atomové bombě 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174927
dobře informován, neboť sovětská rozvědka monitorovala projekt „Manhattan“ od jeho počátku a také první ruská bomba z roku 1949 byla poměrně přesnou kopií amerického originálu. Postupimská konference schválila 26. července Deklaraci o japonské kapitulaci. Spojenecké mocnosti definovaly základní požadavky vůči císařské vládě: odstranění militarismu, potrestání válečných zločinců, odzbrojení armády, zavedení základních občanských svobod a omezení japonské svrchovanosti na ostrovy Honšú, Hokkaidó, Kjúšú, Šikoku a další menší ostrovy podle rozhodnutí vítězů. Postupimskou deklaraci signovaly Spojené státy, Velká Británie a Čína. Absence sovětského podpisu byla dána trvající neúčastí Moskvy ve válce proti Japonsku. Dokument obsahoval i obecně formulovanou výstrahu - pokud Japonsko nesloží zbraně, vystavuje se reálnému nebezpečí totální porážky. Suzukiho vláda následujícího dne Postupimskou deklaraci odmítla s tím, že v jejím textu nebyl jasně definován osud císaře. Truman rozhodl o svržení bomby v noci z 2. na 3. srpna, kdy opouštěl Evropu na palubě křižníku Augusta, přičemž stanovení přesného data bombardování přenechal vojenskému velení. To také již vybralo cílová města. Ze seznamu bylo předem vyloučeno Tokio, které bylo těžce poškozeno předchozím konvenčním bombardováním a účinek jaderné síly by zřejmě nebyl tak přesvědčivý. Stimson dosáhl eliminace i někdejšího císařského města, starobylého Kjóta. „Jeho zničení by znemožnilo jakékoliv vztahy mezi Spojenými státy a Japonskem v budoucnosti.“ Stimson měl navíc k tomuto městu i osobní vztah. Ještě jako generální guvernér na Filipínách často navštěvoval Kjótó a jeho nádhera na něj silně zapůsobila. Na seznamu tedy nakonec zbyly Hirošima se 400 000 obyvatel a významnou průmyslovou aglomerací, Kókura se 173 000 obyvatel, kteří byli většinou zaměstnáni ve strategicky významných ocelářských a chemických závodech, a Nagasaki s 200 000 obyvatel a velkými loděnicemi. Na tichomořském ostrůvku Tinian byly mezitím připraveny dvě atomové bomby. Ta první, nazvaná „Little boy“, vážila 4500 kg a měla ničivou sílu 13 000 TNT, druhá „Fat Man“ vážila o 500 kg více, ale její destruktivní účinky byly shodné s „Chlapečkem“. Ráno 6. srpna se 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174927