viktoriánské končiny představovaly oblíbený cíl. V noci jsem spala s tlačítkem elektronického alarmu vedle postele.
Co kdybych všechna bílá pole v kalendáři proškrtala velkými X? Vyloučila ten čas ze svého prostoru – s dostatečným předstihem – a přizpůsobila se jen svým přáním a touhám? Co vlastně chci v těch kouzelně prázdných dnech dělat? Nechci jít na oběd s Julií ani na procházku s Michaelou, nechci cvičit jógu ani jít do kina. Představuji si mentální ekvivalent bezedné černé tůně s břehy porostlými vysokou trávou a vrbami. Chci tam jen tak být. Ty nádherné vyhrazené hodiny, kdy si můžu číst poezii, malovat, poslouchat Ravela – celého Ravela – a přečíst si všechny dostupné knihy o mém fratellovi ze smyček času Lucovi Signorellim. Vystavuji si omluvenku z každodenního života a hodlám se věnovat sama sobě. Dbát jen na své zájmy. Vyhovovat svým okamžitým a neodolatelným rozmarům. Smím se konečně domoci svého dětského práva objevovat svět jen pro vlastní potěšení? Radovat se z objevování jako takového a tímto argumentem podpořit svůj cíl. Kterým je pochopitelně moudrost, jež je někomu dána při narození a jiní k ní musejí dospět rozjímáním.
Je to už opravdu dávno, co jednoho srpnového večera – byla jsem teprve krátce vdaná – odhrnul kdosi z ulice ramínkem na šaty záclonu v mém okně. Můj manžel spal. Slezla jsem po straně z postele, potichu se odplížila do haly a zavolala policii. Chytili ho ve vedlejší ulici. Později jsem se dozvěděla, že to byl student z mého letního semináře, který mi v můj svatební den zatelefonoval a prosil, abych se nevdávala. Mea culpa, přiznávám, že ani zasnoubená jsem nepřestala flirtovat. Ale pojďme si radši, jak napsal Eduardo Galeano, šetřit pesimismus na lepší časy. Vybírám ze své sbírky panensky čistých zápisníků – mám jich tolik, že bych je nepopsala ani za tři životy – sešit 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174917
se žlutobílým mramorováním a píšu do něj poslední verš básně Eugenia Montala: Přines mi slunečnici omámenou světlem. Dávám si předsevzetí, že si sem každý den zapíšu nějaké pozorování z přírody, nějaký obraz nebo úvahu. Znám tady na naší straně Monte Sant’Egidio každou kančí pěšinku, požární průsek a lesní cestu a po vzoru následovníků svatého Františka se toulám a dívám kolem sebe, cvičím se v nehybném vysedávání a sleduji vážky a motýly poletující nad divokým vřesem. Když mám štěstí, zahlédnu i sokola v pozici „Spirito Santo“. Dravec s rozepjatými křídly se vznáší na vzdušných proudech, takže jako Duch svatý nehybně setrvává ve výšinách nad svou nebohou kořistí až do chvíle, kdy na ni udeří. A já, přestože mám na sobě džínsy a tričko, se tak trochu podobám středověkým poustevníkům a prožívám svůj den v souladu se svým vnitřním rytmem. Kdoví, jestli až budu po čase číst své poznámky, navážu znovu tento bezprostřední, úzký vztah s čistou, osvěžující přírodou? l
l l
l l
l
Zelená ještěrka skáče z jednoho květináče s pelargóniemi na druhý Vidět vůni hrsti lesních jahod Dotýkat se průsvitně zeleného odstínu tenkého plátku fenyklu Zlaté říjnové listí ulpívající na mramorové soše v parku Tři stařenky v tmavých šatech s drobným vzorem stojí zády k vyhlídce Santa Maria Nuova jako na návštěvě v zimním slunci. Nesmrtelné. Vlnící se obilná pole s trsy sytě rudých máků ve zlaté pšenici koncem července. Jen v několika z tisíců rudých květů jsem uvnitř našla fialovočerný maltézský kříž – dobrovolníci hlásící se k víře? Léta se na ně dívám, a teprve teď objevím tenhle magický skrytý kříž v nitru krvavě rudých kalichů. Život je neustálý objev a úžas.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174917
Když jsem začala jezdit do Itálie, prožívala jsem tohle sbližování s přírodou hlavně díky vědomí, že se mohu znovu cítit v přírodě jako doma, jako v hravém dětství. Pak jsme se pustili do mýcení křovin z teras a zakládání zahrad – růžové zahrady, bylinkové zahrádky, zeleninových záhonů, besídky –, a já jsem pochopila, že fyzická dřina, pot, mozoly a škrábance utržené při práci na opravách domu znamenají, podobně jako při psaní, že práce a zábava jsou jedno a totéž. V dospělosti si moje nohy zvykly na beton. Spát u otevřených dveří, probouzet se do úchvatného toskánského svítání, poslouchat včely sající nektar v korunách lip, večer ležet v trávě a dívat se na padající hvězdy, nechat auto doma a jít do města pěšky – to všechno ve mně znovu vzkřísilo lásku k přirozenému světu. Hodiny odměřují čas v rytmu dne. Inspirací pro můj přírodní zápisník mi byl H. D. Thoreau a to, jak se uměl zblízka dívat na svůj malý kousek světa, kde žil. V jeho větě „Hodně jsem cestoval po Concordu“ je obsažena veliká moudrost. l l
l l
l
l l
Tři kočky stočené do klubíčka pod levandulí Korálově červené pelargónie přetékají z barokního balkónu Kameník, který si koupe bolavé nohy v horkém prameni Trychtýřovité sítě na úhoře schnoucí na ulici se zlatým kamenným dlážděním U kanálu v Benátkách – obrovské růžové podvlékačky pleskající ve větru Pyramida ze zralých broskví na tržišti Černá semínka svlačce bobtnají ve sklenici, než je tence seříznu, aby vyklíčila
Dívat se znamená poznávat. Ukládám tyto hmatatelné útržky času do sešitu (ruční papír, díky, Alberto, a opravdový inkoust), jako bych aranžovala tři sivorudé broskve na okrový ubrus, než je vyfotografuji.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174917