Já jsem synům nabízela možnost uplatnit jejich aranžérské schopnosti. Ale to je právě ta záhada. Že vlastně nevíme, kdo jsou. Že nejsou my.
Den nezávislosti Je 4. července a Spojené státy slaví narozeniny. Jestli mají Američané v ulicích i doma běžně vystavené vlajky, nyní jich je všude hotový les. Nějaký národní motiv na sobě mají i miminka a psi. Tahle hrdost se mi líbí. Pochopitelně musím srovnávat se svou českou zkušeností. Vždycky totiž budu srovnávat. Holt jsem sem přišla v dospělosti, takže nic neberu jako samozřejmost. Je horký slunný den, jako stvořený pro odpoledne u bazénu. Pozvala jsem pár kamarádek, grilujeme zeleninu i hamburgery a vysvětlujeme si, jaká závada na postavě nám znemožňuje svléci se do plavek. Nicméně po dvou lahvích prosecca a vzájemném ujišťování ne máš velký zadek, břicho, celulitidu na stehnech, povadlá prsa atd. jsme všechny v plavkách, a kdyby kolem nebyly naše děti, tak s další lahví dozajista i bez nich. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174916
Mám zde svou americkou Andreu (kromě této americké mám i onu Andreu českou, co žije v Paříži: hle, jak jsem mezinárodní!). Andrea je krásná a nezodpovědná a je mi tak blízká, že se občas zapomenu a začnu na ni mluvit česky. Dále je tu Beth, která příležitostně píše pro New York Times a která je zvláštní tím, že píše pro New York Times a zároveň se v mluveném projevu nápadně často vyjadřuje různě hlasitými zvuky. Beth je většinou zábavná a občas hysterická. Andrea si často stěžuje na to, jak je Beth hysterická, a Beth si zase stěžuje, jak nezodpovědná je Andrea. V momentálně panujícím příměří jsou však všechny rozepře zapomenuty, svorně grilujeme, popíjíme, povalujeme se po lehátkách a plkáme. „A tak cítíš už Ameriku jako domov, nebo ještě pořád Čechy?“ ptá se Beth. „Upřímně řečeno –“ zamyslím se, abych odpověděla co nejpravdivěji, když už onu upřímnost avizuji. „Cítím se jako Češka i jako Američanka.“ Vidím, že tahle odpověď ani jednu neuspokojí. Nikdy nikoho neuspokojí, každý, kdo se mě toto zeptá, chce, abych si vybrala. Ale když já si nemůžu vybrat jen jednu zemi, mám ráda obě. Přemýšlím o analogii s láskou ke dvěma mužům. Též není veřejností vnímána vstřícně, a taky se přihodí. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174916
Minimálně ve francouzských psychologických filmech. Ano – to je moje realita: žiji rozpolcená mezi dvěma národními identitami. Prostě žiju Klub náročného diváka. Ačkoli se to snažím nevnímat tak dramaticky, prostě si vybírám z obou zemí to lepší; zvyky i přátele. Na okraj: titulní fotografie v časopise Týden skutečně drsně obnažuje mou pražskou nedospanost, ale ta je alespoň autentická. Titulek „Američanky nejsou v pohodě“ vymyslelo nějaké anonymní oddělení titulků a mě štve, že se mě ani nezeptali, než mi tak radikální prohlášení vložili do úst. Nechci mít pocit, že sotva vylezu za americká humna, pomlouvám Ameriku. Už proto, že nepomlouvám ani za českými humny. Mám pocit, že jsem podvedla všechny ženský Spojených států, protože hodně z nich určitě v pohodě je. Možná jediný, kdo v pohodě není, je ten titulkář z Týdne, jenže jeho totožnost nikdy nezjistíme. Užívá si poklidný večer, zatímco k mému ksichtu přilípl velmi útočné tvrzení. Dívám se na tu unavenou fotku a na některé svoje věty a přemýšlím, zda bych si byla sympatická, kdybych se neznala. Napadne mě, že třeba vůbec ne, a zaplaví mě nevysvětlitelný smutek. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174916