jak ses měla? A kde jsi vůbec byla celé odpoledne?“ vyzvídala jsem, aniž bych doufala v pravdivou odpověď. Míša se otočila od monitoru a mlčela. Čekala, napadlo mě po chvíli. V duchu zřejmě počítala, za jak dlouho mi to dojde. Ta hrůza, ten hnus! Obočí měla propíchnuté nějakým drátem s kuličkou na konci. Nechala si udělat piercing! Nemohla jsem se ani nadechnout. Tmělo se mi před očima, krev srážela nadzvukovou rychlostí, infarkt na dosah. „Míšo, to snad nemyslíš vážně. Víš, že můžeš chytnout žloutenku, HIV a kdovíco ještě? Kde ti to dělali, vydezinfikovali ti to?“ ptala jsem se rychle, než omdlím. A taky než vykřiknu: „Je to hnusný!“ „No jo, prosím tě. Neboj,“ odvětila s klidem dcera a znovu se otočila. K počítači čelem, k matce zády. „A vůbec,“ dodalo to něžné stvoření. „Můžeš bejt ráda, že jsem se nenechala tetovat!“ Šla jsem se uklidnit domácími pracemi. „To mám za svoji liberální výchovu. Za to, že je nemlátím! Kdybych jim seřezala každý týden preventivně zadky, nemusela jsem takhle dopadnout!“ mumlala jsem si u nádobí. Byla jsem unavená, nespokojená, na všechno sama. Odstrčená, už ani do toho kina mě holky nevezmou. Výchova potomků se mi začínala vymykat. I babička zvlčila. A pracovně jsem se taky dneska moc nevytáhla. Trýznily mě výčitky svědomí, ale zároveň zmáhala lenost. Potrestala jsem se zuřivým úklidem. Drhnutí dlaždiček, povlíkání postelí a večerní luxování je na ukřivděnost tím nejlepším lékem… 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174861