věk má celé město jak na dlani, od hippodromu po Nekropolis. Je vidět až k jezeru Mareotis. Všechno je tak úhledné, jako obraz na zdi.“ „Vypadá to tak,“ přikývl jsem. „Až je zatěžko uvěřit, že přímo v srdci všeho toho pořádku se odehrává cosi velmi podezřelého. Řím je taky prohnilé doupě, ale aspoň to svým vzezřením nepopírá.“ „Tohle bych zrovna netvrdila.“ „Julie, chtěl bych se blíž poznat s princeznou Berenikou.“ „Proč?“ zeptala se podezřívavě. „Musíme si promluvit o náboženství.“ Toho večera jsme si udělali výlet veslicí od královského přístavu podél pobřeží mysu Lochias k okouzlujícímu paláci na ostrově Antirrhodos. To bylo ještě větší hnízdo neřesti než Velký palác, neboť bylo určeno výhradně k odpočinku. Postrádalo dokonce i trůnní sál či jiné podobné místo pro vyřizování státnických záležitostí. Berenike pořádala další ze svých nekonečných večírků pro alexandrijskou smetánku. Ptolemaios a Kretikus se neúčastnili, já ale šel s Julií, Faustou a několika členy velvyslaneckého sboru. Večírky na ostrově byly proslulé, neboť zde neplatilo ani těch pár nepřesvědčivých omezení, na nichž trval Velký palác. Když jsme dorazili, zábava již byla v plném proudu. Večerní slunce potáhlo západní nebe císařským purpurem a otroci zažehli pochodně. Večírku vládla ryčná hudba a z loďky nám pomohly falešné menády oděné, dá-li se to tak říci, do levhartích kůží a lístků vinné révy a s maskami na tvářích. Muži přestrojení za satyry honili v zahradách nahé nymfy a na lanech natažených mezi křídly paláce balancovali akrobati. „Tohle by mi otec nikdy nepovolil,“ vydechla Julia s rozšířenýma očima. „Ještěže tady není.“ (
98
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174849
„Správný přístup,“ pochválil jsem ji. „Škoda jen, že tu není Kato. Určitě by ho ranila mrtvice.“ Přišla nás pozdravit Berenike s půltuctem krotkých gepardů na vodítku. Egypťané mají slabost pro kočky všech druhů, od lvů až po kočky domácí, kterým město doslova patří. Natolik mají ty potvůrky rádi, že když některá zemře, oplakávají ji jako člena rodiny. Trest za zabití kočky je stejný jako za vraždu. Tehdy mi nešlo na rozum, proč lidé chtějí, aby jim po domě pobíhali malí lvi, ale v posledních letech se kočky zabydlují i v Římě. Prý umějí znamenitě chytat myši. Berenike nás zahrnula obvyklými pozdravy a lichotkami a vybídla nás, abychom se uvolnili a dobře se bavili, což jsem měl od samého počátku v úmyslu. Namísto velkých stolů, u nichž se obvykle vleže hoduje, byly všude rozestaveny malé stolky prohýbající se vzácnými pochoutkami. Mezi nimi se proplétali otroci se džbány vína a všichni, kdo se ještě dokázali držet zpříma, stáli, popocházeli, jedli, pili a konverzovali. Kromě lidského služebnictva tu byla spousta livrejovaných paviánů. Jako číšníci nestáli za mnoho, projevovali se však důstojněji a slušněji než někteří hosté. Chtěl jsem si promluvit s Berenike, leč šelmy, které měla na vodítku, mne znervózňovaly. Věděl jsem, že ochočení gepardi se chovají jako lovečtí psi, ale na vodítkách působili poněkud nepřirozeným dojmem. Zanechal jsem tedy Julii a Faustu s princeznou a vešel do paláce. Večírek nesl všechny známky dlouhé zábavy, a na ženy tak nebylo třeba spěchat. V Ostrovním paláci jsem nikdy předtím nebyl a okamžitě jsem si jej oblíbil. Rozměry se podobal římským stavbám, konkrétně tím, že bral v úvahu lidské proporce. Místnosti nebyly rozlehlými síněmi znějícími ozvěnou a výzdoba neměla za cíl šokovat, nýbrž zkrášlovat. Totéž však neplatilo o hostech a programu. Na otevřeném (
99
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174849
nádvoří bylo jezírko, v němž svalnatý mladík zápasil se středně velkým krokodýlem a šplíchal na okolostojící téměř stejně vydatně jako párek hrochů opodál. Někteří rozdovádění hosté se vrhali do jezírka a bavili se po způsobu najád – nořili se pod hladinu a plivali na nicnetušící kolemjdoucí vodu. Chvíli jsem to divadlo pozoroval a doufal, že krokodýl se zápasníkovi vysmekne a pustí se do najád. To by byla teprve zábava. Mladík však plaza spoutal provazy a za bouřlivého jásotu odvlekl pryč. Na dalším nádvoří předváděla skupinka rafinovaně oděných krétských tanečníků jedno ze svých proslulých představení na motivy nemravných činů olympských bohů, s překvapivým realismem. Vyšel jsem na balkon ve druhém patře, abych měl lepší výhled. Na propracovaném pódiu pode mnou se odehrával příběh Ledy a labutě, Europy a býka, Ganymeda a orla, Danae a zlatého deště (přímo neuvěřitelný kostým), Pasifae uvnitř umělé krávy navržené Daidalem a několika dalších, známých zřejmě jen Řekům. Když jsem od té osvětové podívané konečně odtrhl zrak, všiml jsem si, že nejsem sám. O zábradlí se opírala asi desetiletá dívka a sledovala představení s vážným zájmem. Bylo to nádherné dítě, s pletí jako alabastr a nazrzlými vlasy, u Makedonců tak běžnými. Na sobě měla bohatý oděv a šperky. Byla to zjevně dcera z urozené rodiny, která se ztratila svému opatrovníkovi. „Nejsi na takovou zábavu trochu mladá?“ zeptal jsem se. „Kde máš chůvu?“ Otočila se a prohlédla si mě obrovskými zelenými kukadly. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl krásnější oči. „Moje sestra říká, že se musím naučit způsobům urozených lidí z různých zemí. Na její bankety chodím už docela dlouho.“ Její mluva nebyla ani trošku dětská. (
100
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174849