v hrůze upustil tác. Svůj vzácný tác, který měli strážní přijmout s takovým povděkem a radostí. Podnos slétl po schodech a hrnky se tříštily. Kouřící obsah konvice vychrstl mladíkovi pod nohy. Janson to všechno sledoval jako zpomalený film. Všechno upadlo. Všechno se rozlilo. I krev. Janson přesně věděl, co musí udělat. Kdyby ho nechal, kluk by utekl a zburcoval ostatní. Bylo potřeba udělat smutnou, ale bohužel nezbytnou věc. Jiná možnost neexistovala. Jediným máchnutím na− mířil na chlapce samopal s tlumičem. Kluk na něj vyděšeně vykulil oči. Nevinné osmileté děcko, které nedostalo příležitost vybrat si v životě vlastní cestu. Žádný bojovník. Žádný vzbouřenec. Obyčejný hoch. Jakou měl vlastně zbraň? Konvici s horkým má− tovým čajem? Na tom však nezáleželo. Vojenské příručky mají pro podobné osoby speciální termín: nežádoucí civilista. Janson věděl, co musí udělat. Ale ruka se mu vzpírala. Odmítla uposlechnout jeho příkaz. Prst nechtěl stisknout spoušť. Janson stál jako opařený. Hlavou se mu honila spousta věcí, ale nebyl schopen pohybu. Časem si vypěstoval naprostý odpor k ne− zbytným obětem „standardního taktického postupu“ a teď mu to svazovalo ruce. Chlapec se od něj odvrátil a bral schody po dvou – zpátky naho− ru, do bezpečí. Jeho bezpečí pro ně však znamenalo zkázu! Jansona zavalila la− vina výčitek: dvouvteřinovým zaváháním smrtelně ohrozil akci. Kluk spustí poplach. Tím, že mu dovolil žít, Janson podepsal rozsudek smrti Peteru Novakovi, Theovi Katsarisovi i sobě. A mož− ná i dalším účastníkům mise. Udělal neomluvitelnou, neodpustitelnou a neobhajitelnou chy− bu. Kvůli ní připravil o život mnohem víc lidí než jedno dítě. Zou− fale přejížděl očima z Novaka na Katsarise. Jednoho si ohromně vážil, druhého měl rád jako svého syna. Akce skončila. Ztroskotala na nečekané překážce, a tou překážkou byl on sám. Uviděl, jak Theo prolétl kolem a zanechal stopy v krvi. Vrhl se nejkratší cestou ke schodišti a přeskakoval přitom mrtvoly i židle.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174674