Jansonův rozkaz (Ukázka, strana 99)

l l l Terry Flannigan jim podal ruku. Zoufale se snažil nedat naje­ vo, že neví, komu má věřit, a pomýšlí na útěk.

Naštěstí se to podařilo. Agenti si vyměnili pohledy, pak mu potřásli pravicí a odešli. Janson už cestou ťukal čísla do miniatur­ ního satelitního telefonu.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174673

10 V hale čekal šéf Poeova štábu Mario Margarido, kterého Jan­ son ráno viděl v bojové vestě nacpané zásobníky do kalašnikova.

Nyní však měl na sobě oblek a kravatu. „Jsme vám vděčni za všechno, co jste pro pana ministra udělali.“ „Rádo se stalo,“ odvětil Janson. „Mohl byste zařídit povolení k přistání pro moje letadlo, které čeká v Libreville? Chceme co nejdřív domů.“ „Můžete zůstat v Porto Clarence, jste našimi hosty.“ „Děkuji za nabídku. Jste velice laskav, ale máme za sebou dlouhou cestu a rádi bychom se vyspali ve vlastní posteli.“ Janson sledoval, jak Mario Margarido jeho žádost zvažuje.

Evidentně si uvědomoval, jakou moc mu náhlé získání země dává, a užíval si to. Jako prezidentův šéf štábu mohl udělit povo­ lení k přistání nebo klidně uzavřít celé nebe. Mít takovou vládu nad pohybem lidí, to musel být opojný pocit. „Nenašlo by se ve vašem letadle místo pro několik našich agentů, kteří v Libreville působí? Aby mohli oslavit vítězství s námi.“ „Bude nám potěšením.“ Janson se usmál. „Vaše letadlo je tu samozřejmě vítáno.“ Janson zavolal satelitním telefonem Mikovi s Edem, kteří o tři hodiny později dosedli s tryskáčem Embraer na nově pojmeno­ vané Mezinárodní letiště ostrova Forea, kde slavící dav strhal obří písmena, jež dosud hlásala jméno „doživotního“ prezidenta Ibogy. „Nechte běžet motory,“ přikázal Janson. „Okamžitě odsud mizíme.“ Když nastoupili a zavřeli za sebou dveře, Janson zavelel: „Odlet!“ „Pásy, šéfe.“ „No jo. Co máme k večeři?“ 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174673

„Co tak asi? Humra.“ „A dál?“ Ed se pyšně zazubil. „Texaský steak z uleželého hovězího, an­ golskou rukolu, gabonská rajčátka, francouzské bagety a italské zákusky. Vyměnili jsme humry snad s každým pilotem v Libre­ ville. Dokonce jsme sehnali i šampáňo.“ „Bouchneme ho, až si dáme sprchu. Jdu první, Jesse. Budu rychle.“ Věděl, že pokud se přestane hýbat, usne vestoje. Rychle se tedy oholil, jen krátce se pokochal teplou vodou ve sprše, pak vyšel ven a oblékl si volné kalhoty a košili. „Koupelna je tvoje,“ oznámil parťačce. Pak shrábl telefon a začal přecházet po malém prostoru. Postupně vytočil čísla do Curychu, Kapského Města i Tel Avivu a zanechal stručný vzkaz: „Kde bych sehnal letadlo s kolmým startem?“ Z Kapského Města mu obratem zavolal Trevor Suzman a se samolibým úsměvem se zeptal: „Nehodil by se vám třeba dvou­ místný výcvikový letoun?“ „Nepřekvapuje mě, že jste se to už dozvěděl,“ polichotil Jan­ son zástupci vrchního komisaře jihoafrické státní policie, který byl velice pyšný na fakt, že jeho činnost zasahuje i do výzvěd­ ných služeb. „Neslyšel jste náhodou i to, odkud se vzalo?“ „Jen dohady.“ „Nechcete se o ně se mnou podělit?“ „Ne. Důvod je prostý – jde o naprosté nesmysly. Ale připo­ mněl bych vám, že harriery mají velice krátký dolet. Nemohl tedy přiletět zdaleka.“ „V dosahu je devět pobřežních států a jedna menší loď,“ řekl Janson. „Povězte mi něco o těch dohadech.“ „Zítra budu vědět víc,“ odvětil Suzman. „Dobře, zítra zavolám.“ Janson nepřestával přecházet po místnosti, nyní už naprosto bdělý. Hlavou mu vrtala důležitější otázka. Kdo vyslal ten bez­ pilotní letoun? Neměl však vůbec ponětí, komu by mohl zavolat, aby zjistil, jak si takovou supermoderní zbraň opatřit. Pár lidí by samozřejmě vyzkoušet mohl, ovšem už samotná otázka by nepochybně vyvolala nežádoucí pozornost.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174673