nachází i jak moc zle jí je. A ten sobecký idiot mi klidně dál chrápe do ucha! Po tomhle ho budu nenávidět ještě víc! Dole je ticho. Mája už nezvrací, ale časová prodleva, než spláchne, mi přijde dlouhá. Až příliš. A neslyším ani žádné jiné zvuky. Čím déle to trvá, tím větší mravenčení kolem žaludku cítím. Co kdyby tam omdlela? Než ji Andy najde, může se udusit zvratky nebo zapadlým jazykem! „Májo?!“ křiknu. Dveře mého pokoje jsou zavřené, ale ve ztichlém domě to může být dolů slyšet. „Májo!“ Je mi jedno, jestli to individuum za zdí vzbudím. Aspoň se po Máje půjde podívat. Ale Andyho by asi neprobralo, ani kdyby se v domě zacvičovala izraelská armáda. Opravdu už mám o tu holku strach. Ale co můžu dělat s tím krámem na ruce?! Už se chystám zabušit na zeď, abych se pokusila Andyho vzbudit, když konečně zaslechnu valící se vodu. Od srdce si oddechnu. Mája je při vědomí! Slyším, že Mája přešla do koupelny a o chvilku později už hodně pomalu stoupá do schodů. Přitom vzdychá a popotahuje. „Májo!“ zvolám, když vyjde do patra. „Je ti něco?“ Její kroky se zastaví, ale nic dalšího se neděje. „Májo!“ Představuju si, jak stojí přede dveřmi a váhá, zda má stisknout kliku, a přeji si, aby to udělala. „Kašli na něj, Májo!“ Doufám, že Andy spánek nepředstírá a nepřiběhne, aby mě umlčel. „Pojď mi odemknout ty pouta a utečeme odtud obě.“ Neslyším víc než svůj dech a tlukot svého srdce. A Andyho chrápání. „Májo, tohle přece nemáš zapotřebí…“ Místo odpovědi zazní zavrzání podlahy a takřka neslyšné zaskřípání dveří ložnice, když je za sebou Mája zavírá. Zatraceně! 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174636
Tak trochu si připadám jako ten Hemingwayův stařec na moři. Jenom místo ryby se snažím získat zpátky Máju. Tu opravdovou, trochu hloupoučkou a naivní, ale krásnou a čistou. A když už ji mám nadosah, žralok Andy mi ji vždycky sebere. Ta marnost mě užírá. Uléhám zpět na polštář a dnes už po několikáté zabloudím myšlenkami poněkud dál než do vedlejšího pokoje. Ke svým nejbližším. Naši se po mně musejí shánět. Není obvyklé, abych se mamce tak dlouho neozvala, a taky jsem slíbila, že se u nich o víkendu zastavím. Třeba mě už nahlásili jako pohřešovanou! V duchu vidím svou fotku vystavenou na internetu a diskusi ke článku, kde budou ti, kdo mě v životě neviděli, projevovat svou účast a rozvíjet teorie o tom, co že se to se mnou mohlo přihodit. Určitě se najde spousta chytrolínů, kteří budou dedukovat, že se někde tahám s klukem a že naši mají, co si vychovali, a sem tam nějaký ňouma do svých příspěvků nemístně zamíchá politiku. Jako vždycky… A co Robert? Znejistěl, když nedostal odpovědi na své tradiční večerní textovky? Zkoušel se mi dovolat? A když neuspěl, došlo mu, co jsem udělala? Ještě že aspoň on ví o Barrym, bude moci říct mým rodičům, kde by se po mně měla policie ptát. Jenže pokud vím, nemá na mé rodiče telefonní číslo a oni nemají jeho. Tohle budu muset napravit, kruci.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174636
kapitola 15
červen, letošní rok
Poslední červnový víkend se docela vydařil. Nebe se po několikadenních deštích rozjasnilo a slibovalo pohodovou cestu. Na rozdíl od oblohy se Ondra poněkud kabonil, když z balkonu jejich bytu sledoval stěhovací vůz sjíždějící z chodníčku před vchodem domu na vozovku. Řidič si počínal opravdu obezřetně, jako by měl auto plné křišťálových lustrů a benátských zrcadel. Místo toho vezl jen pár kusů zánovního nábytku a několik beden s knihami, oblečením a dalšími osobními věcmi; všechno ostatní jsme nechali k dispozici nájemníkům. Naši nakonec od plánovaného prodeje bytu upustili, protože podle táty by bylo předčasné se bytu zbavovat. Zjistil totiž, že v těsné blízkosti města se plánuje výstavba nového továrního komplexu, a s novými pracovními příležitostmi se dal očekávat růst cen tamních nemovitostí i poptávky po pronájmech. Když jsem se u Karasových zastavila, abych se rozloučila, Ondra zavzpomínal na den, kdy jako kluk pozoroval můj a mamčin příjezd do nového bytu. „Ani by mě nenapadlo, že jednou budu sledovat, jak se odtud zase stěhujete pryč,“ poznamenal smutně. „Vždyť se v Praze uvidíme možná častějc, než kdybych bydlela tady,“ namítala jsem. „A existujou přece maily, Facebook a mobily… A když teď budu bydlet s Robertem, můžeme občas zorganizovat nějaký ten mejdan…“ Nejúžasnější na změně mého bydliště bylo, že jsem se nemusela s našimi zabydlovat v tátově domě, ale rovnou jsem se nastěhovala k Robertovi. Táta sice trochu protestoval – především kvůli škole, přestože v té době ještě nebylo jisté, že mě na nějakou vezmou, a taky kvůli tomu, abych pomohla mamce, až se zakrátko narodí miminko. Mamka ovšem stála na mé straně. Přesvědčovala tátu, že to s děťátkem spolu určitě zvládnou a že právě kvůli němu budu mít na učení větší klid 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174636