který jede do nejvyšších pater budovy, u výtahu obsluhujícího nižší patra stojí muž středního věku. Kráčím k otevírajícím se dveřím jednoho z výtahů, kterým lze dojet do prvního až osmnáctého poschodí. Vystoupí z něj tři muži a jedna žena, projdou kolem onoho muže středního věku a mne. Nastoupím až po něm. Stiskne tlačítko s číslem devět. Já zmáčknu jedničku. Ještě než se zavřou dveře, úzká stříbrná rukojeť je venku z kapsy. Cvaknutí vysouvaného ostří oznamuje začátek mého vystoupení. Špička čepele se dotýká mužova krku, který se nyní prohýbá dozadu naprosto stejně, jako před pár dny ten můj. Zvednu druhou ruku – a ještě než se otevřou dveře, leží v ní kožená peněženka. Vystoupím. Vyměníme si pohledy, ponuré jako mívají lidé na fotografiích z počátku dvacátého století, a pak nás oddělí výtahové dveře. Žádný z nás nepromluvil jediné slovo. Udělám deset kroků ke schodišti, sejdu jedno patro a šedými kovovými dveřmi vstoupím do haly. Dveřník pije kávu z plastového kelímku a vyměňuje si vtipy s odpoledním pošťákem. Projdu kolem nich otočnými dveřmi, dva bloky na metro a pak, o pár mil jižněji, vystoupám po schodech nahoru, přejdu čtyři bloky a jsem v jeho bytě. Mám před jeho příchodem dost času, abych se převlékla do svého oblečení a smyla si lepidlo z tváře. Sedím na gauči a předstírám, že čtu večerník. „Jsi tady nějak brzo, ne?“ řekne. „Koupil jsem kotlety. Stály tolik, jako by je vyvažovali zlatem.“ Stále hledím do novin, písmena se mi rozpíjejí před očima. Dostavuje se opožděná reakce a já si teprve teď uvědomím, že se musím hodně snažit, abych se nerozbrečela, a taky se snažím přijít na to, proč mě bolí stehna a proč se mi stahují poševní svaly, proč jsem vzrušená, jako by mě dráždil jazykem přes celou místnost, a proč mi najednou chybí vzduch. ~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174392