Ale ještě před odjezdem z města se musí něco dozvědět, potřebu− je si promluvit s mužem, který se jmenuje… M. Černak. Jméno byla napsáno na jmenovce vpravo od zvonku. Ustoupil poněkud stranou od dveří, ženu si přitáhl k sobě. „Mluvíte německy?“ zeptal se jí. „Ne.“ „Nelžete.“ „Mluvím pravdu.“ Bourne se zamyslel a pootočením hlavy přehlédl nevelkou chod− bu. Pak se obrátil k ženě: „Zazvoňte. Když se otevřou dveře, zůstaňte stát na místě. Kdyby se někdo zevnitř ozval, řekněte, že nesete vzkaz – naléhavou zprávu – od přítele ze Tří chat.“ „Co když ten někdo řekne, abych strčila zprávu pod dveře?“ Jason na ni pohlédl. „Velmi dobře.“ „Prostě už nechci další násilí. Nechci už nic vědět, ani nic vidět. Chci…“ „Já vím,“ přerušil ji. „Chcete se vrátit k Caesarovým daním a pun− ským válkám. Prostě stručně odpovíte, že vzkaz je ústní a že ho mů− žete doručit pouze muži, kterého vám popsali.“ „A co když se zeptá, jak má ten člověk vypadat?“ pokračovala Marie St. Jacquesová ledovým tónem. Logické uvažování na chvíli potlačilo strach. „Myslí vám to dobře, paní doktorko,“ pronesl uznale. „Jsem precizní. Navíc mám strach; to jsem vám už ale řekla. Co mám tedy dělat?“ „Řeknete mu, ať jde k čertu, že ten vzkaz doručí někdo jiný. Oto− číte se a půjdete ke schodům.“ Přistoupila ke dveřím a zmáčkla zvonek. Zevnitř se ozývaly po− divné zvuky. Nějaké škrábání, které sílilo a nepřestávalo. Pak náhle utichlo a za těžkými dveřmi německy promluvil hluboký mužský hlas. „Ja?“ „Omlouvám se, ale nemluvím německy.“ „Angličanka. Co je? Kdo jste?“ „Nesu naléhavou zprávu od přítele ze Tří chat.“ „Strčte ji pod dveře.“ „To nemůžu. Vzkaz není napsaný. Mám ho předat ústně muži, jehož popis mi dali.“ „To není problém,“ odvětil hlas. Cvakl zámek a dveře se otevřely. Bourne se odlepil od stěny a dal nohu na práh.
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174374
„Blázne!“ vykřikl muž. Seděl v invalidním vozíku a místo nohou měl dva pahýly. „Vypadněte! Vypadněte odsud!“ „Dost. Už mě to neustálé ,vypadněte‘ nebaví,“ oznámil Jason. Vtáhl dívku dovnitř a zavřel za sebou dveře. Přesvědčit Marii St. Jacquesovou, aby zůstala v malé ložnici bez oken, zatímco muži budou spolu hovořit, nedalo velkou námahu. Nechala se zavřít docela ochotně. Beznohý Černak byl na pokraji zhroucení, zarostlou tvář měl křídově bílou, neupravené šedivé vlasy na krku i na čele rozcuchané. „Co ode mě chcete?“ ptal se nejistě. „Přísahal jste, že ta minulá transkace byla poslední! Už nejsem schopný něco dělat. Nemůžu pře− ce tolik riskovat. Byli tady zástupci od vás. Bez ohledu na to, jak byli opatrní, byli tady! Kdyby někdo z nich nechal nějakou adresu na ne− správném místě, je ze mě mrtvola!“ „Za to riziko, které jste podstupoval, se vám vedlo docela dobře,“ pronesl Bourne, stojící přímo proti vozíku. V duchu přemítal, zda existuje nějaké slovo nebo heslo, které by uvolnilo tok informací. Ná− hle si vzpomněl na tu obálku. Jestli tady existovala nějaká nesrovnalost, pak to se mnou nemělo nic společného. Tlustý muž ve Třech chatách. „Ani když to srovnám s mírou rizika.“ Černak zavrtěl nesouhlas− ně hlavou. Hrudník se mu těžce nadzvedával, pahýly nohou se ob− scénně pohybovaly dopředu a dozadu. „Než jste vstoupil do mého života, žil jsem spokojeně, mein Herr, protože jsem byl nedůležitý člo− věk. Vysloužilý voják, který to dotáhl do Curychu. Zmrzačený po explozi, bezcenný hadr, až na pár faktů, jež několik bývalých sou− druhů chtělo udržet v tajnosti za každou cenu. Byli ochotni dokonce zaplatit nějaký ten frank. Vedl jsem slušnej život, nic moc, ale stačilo to. Pak jste mě našel vy…“ „Dojímavé,“ přerušil ho Jason. „Řekněme si něco o té obálce – co jste předal našemu společnému příteli z Tří chat. Od koho jste ji dostal?“ „Od jednoho posla. Jak jinak?“ „Odkud přišel?“ „Copak to já můžu vědět? Přišlo to v krabici, stejně jako ty ostatní zásilky. Rozbalil jsem balíček a obsah poslal dál. Vy jste to tak přece chtěl. Říkal jste, že už sem nebudete moct přijít.“ „Ale vy jste tu obálku otevřel.“ Vyznělo to jako konstatování sku− tečnosti. „Nikdy!“ „Co když vám teď povím, že tam nějaké peníze chyběly?“
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174374
„Pak tedy nebyly zaplaceny; nemohly v té obálce být!“ Beznohý muž zvýšil hlas. „Stejně vám nevěřím. Kdyby to byla pravda, nikdy byste tu práci nevzal. Tak, proč jste teď tady?“ Protože se potřebuju něco dozvědět. Protože pro to dělám všechno mož− né. Protože vidím a slyším věci, kterým nerozumím. Protože jsem zkušený, vynalézavý… živý nebožtík! Pomozte mi! Bourne odstoupil od vozíku a bezmyšlenkovitě přešel ke kni− hovně, kde stálo několik fotografií, opřených o zadní stěnu. Vysvět− lovaly historii tohoto muže. Zachytily skupinu německých vojáků, některé s ovčáckými psy. Pózovali pro fotografa před budovou ka− sáren, u plotu… a před železnými vraty. Nad nimi byl vidět kousek jména. DACH… Dachau. S tím mužem za jeho zády nebylo něco v pořádku… Pohyboval se! Jason se otočil a uviděl Černaka. Měl jednu ruku ukrytou v plá− těném pytli pověšeném na opěradle vozíku. Oči mu jen plály a zne− tvořený obličej byl zkroucený. Ruka najednou udělala rychlý pohyb a Jason zahlédl revolver s krátkou hlavní. Ještě než mohl vytáhnout svou zbraň, Černak vypálil. Ozvalo se několik rychlých výstřelů za sebou. Jasonovo levé rameno zaplavila ledová bolest. Pak ucítil po− dobnou ránu do hlavy – ach, Bože! Prudce se vrhl doprava, pak se na koberci stočil a těžkou lampu hodil po mrzákovi na vozíku. Potom se odkoulel až na vozík. Přikrčil se a vší silou vrazil ramenem Černa− kovi do zad. Muž bez nohou spadl na zem. To však již Jason držel v ruce zbraň. „Zaplatí mi za tvoje mrtvé tělo!“ ječel mrzák a přitom se svíjel na koberci ve snaze zvednout své zkroucené tělo alespoň na chvíli, aby mohl znovu zamířit. „Mě do rakve nedostaneš! Tam uvidím tebe! Carlos mi zaplatí! Boha, to teda zaplatí!“ Jason uskočil doleva a vystřelil. Černakova hlava sebou škubla dozadu a z hrdla vytryskla krev. Byl mrtev. Za dveřmi ložnice se ozval pláč. Sílil, měnil se v hluboké a dlouhé kvílení, deroucí se hlasivkami ochromenými strachem a odporem. Ženský pláč… samozřejmě, žena! Jeho rukojmí, pojistka na cestu z Curychu. Ach, proboha, nemůže zaostřit zrak! Ve spánku ucítil ochromující bolest! Zrak se mu vracel, bolest odmítal vnímat. Uviděl koupelnu, dveře dovnitř byly otevřené, uvnitř ručníky, výlevka a… skříňka se zrcadlem. Vběhl do koupelny a naklonil zrcadlo s takovou silou, že vyskočilo z pantů a roztříštilo se o zem. Přihrádky. Gáza, náplast… to bylo všechno, co dokázal vzít. Musí se odsud dostat… výstřely;
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174374