nějak deformovaná,“ řekla a otřásla se při pohledu na obrovský otisk dlaně. „V kufru je sprej s nápisem DFO. To je fluorescenční film. Na− stříkáš ho na otisk, osvítíš to snímačem a nakonec to vyfotíš po− laroidem.“ Když byla hotová, Rhyme pokračoval: „A teď si vezmi vysa− vač a vysaj podlahu mezi nádržemi. Při troše štěstí tam najdeme vytrhnutý chlup nebo okousaný nehet.“ Moje zlozvyky, pomyslela si Sachsová. Jen kvůli nim si zničila kariéru modelky – jednou záděra na nehtu, jindy podebrané obo− čí… Neustále se pokoušela s tím přestat. Nakonec to vzdala, ale stejně nechápala, proč takový drobný zlozvyk může tak zásadně změnit něčí život. „Filtr z vysavače dej do sáčku.“ „Do papírového?“ „Jo, do papírového. A teď půjdem na to tělo, Amélie.“ „Cože?“ „Hele, musíme se do toho pustit.“ Málem se jí zastavilo srdce. Někdo jiný, prosím. Ať to udělá někdo jiný. „Až po ohledání lékařem,“ řekla. „Na to je předpis.“ „Dneska žádné předpisy neplatí, Amélie. Jenom naše vlastní. Doktor přijde až po nás.“ Sachsová přistoupila k ženě. „Postup znáš?“ „Ano.“ Přikročila do bezprostřední blízkosti uvařeného těla. A pak ztuhla s rukama pár centimetrů od kůže oběti. Nedokážu to, otřásla se hrůzou. Nutila se pokračovat, ale ne− mohla; svaly ji naprosto přestaly poslouchat. „Sachsová? Jsi tam?“ Nezmohla se na odpověď. Nedokážu to… Prostě to nedokážu. Vyloučeno. Prostě nemůžu. „Sachsová?“ Náhle jí vytanul na mysli otec v uniformě, jak se na rozpále− ném chodníku Západní Dvaačtyřicáté shýbá a nějakému zavšive− nému opilci pomáhá vstát a dostat se domů. A pak zase viděla Nicka, jak se směje a popíjí pivo v Bronxu s nějakým grázlem, který by ho okamžitě zabil, kdyby zjistil, že tenhle jeho mladý — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174355
kumpán je ve skutečnosti policista, kterého na něj nasadili. Dva muži v jejím životě, kteří konali služební povinnost. „Amélie?“ Ty dvě představy se jí honily hlavou a nějakým zvláštním způ− sobem ji uklidňovaly. „Jsem tady,“ odpověděla Lincolnu Rhymo− vi a dala se do práce přesně tak, jak ji to učili. Vyškrábnout, co zůstalo za nehty, pročesat vlasy i pubické ochlupení. Při tom všechno popisovala Rhymovi. Nevšímala si prázdných očních důlků… Nevšímala si karmínově rudého masa. A pokoušela se nevšímat si ani zápachu. „A teď její oblečení,“ řekl nakonec Rhyme. „Všechno rozpárej. Ale nejdřív si na zem rozlož noviny, abys mohla sebrat všecko, co ti spadne.“ „Mám zkontrolovat kapsy?“ „Ne, to uděláme tady. Zabal všecko do papíru.“ Sachsová rozstříhala blůzku, sukni i kalhotky. Pak sáhla po cá− ru látky, který byl kdysi podprsenkou, a strhla ho oběti z prsou. Látka byla na omak podivná a rozpadala se mezi prsty. Amélie si uvědomila, co vlastně drží, a krátce vykřikla. Neměla v ruce látku, ale lidskou kůži. „Amélie? Jsi v pořádku?“ „Ano!“ zalapala po dechu. „Jsem v pořádku.“ „Popiš mi, čím oběť zneškodnil.“ „Přes ústa lepicí páska o šířce pět centimetrů. Na rukou stan− dardní pouta, na nohách prádelní šňůra.“ „Přejeď ji snímačem otisků. Mohl se jí dotknout holou rukou. Zkus něco najít.“ Sachsová poslechla. „Nic.“ „A teď přeřízni tu šňůru – ale ne přes uzel. A hoď ji do sáčku. Igelitového.“ Sachsová všechno zvládla a Rhyme pokračoval: „Budem po− třebovat pouta.“ „To není problém. Jsou tu klíčky.“ „Ne, Amélie. Nesmíš je odemykat.“ „Proč ne?“ „Na uzavíracím mechanismu pout bývá hodně stop.“ — 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174355
„No a jak je mám teda sundat?“ zasmála se. „V kufru je pilka na železo.“ „To mám pouta přeřezat?“ Nastala chvíle ticha a pak Rhyme řekl: „Ne, pouta ne, Amélie.“ „Tak co teda chcete… ach ne, to nemyslíte vážně. Její ruce?“ „Opravdu musíš.“ Její odpor ho dráždil. No jasně. Sellitto s Pollingem si vybrali za partnera šílence. Jenže jestli jejich kariéry jdou bez něj ke dnu, tak její kariéra roz− hodně ne. „Na to zapomeňte.“ „Amélie, to je prostě jeden z běžných způsobů sběru důkaz− ního materiálu.“ Proč vždycky ten jeho hlas zní tak přesvědčivě? Začala zoufale uvažovat nad výmluvami. „Vždyť budu celá od krve, když…“ „Její srdce už nebije,“ řekl jako kuchař v televizním receptáři. „A krev je uvařená natvrdo.“ Opět zvednutí žaludku. „No tak, Amélie. Běž k tomu kufru. A vezmi tu pilku. Je ve víku.“ Ledově dodal: „Prosím.“ „Tak proč jsem se jí teda musela hrabat pod nehty? Vždyť vám stejně přinesu její ruce!“ „Amélie, potřebujeme pouta. Musíme je otevřít tady a nemů− žeme čekat na ohledání. Musí se to udělat.“ Přešla zpátky ke dveřím, zvedla víko a sebrala podivně vypa− dající pilku. Pohlédla na ženu zkroucenou v mučivé poloze upro− střed odporné místnosti. „Amélie? Amélie?“ Vzduch venku byl stále horký a dusný a okolní budovy byly pokryty sazemi jako ze spálených kostí. Ale Sachsová se nikdy na tomhle špinavém vzduchu necítila šťastnější než teď. Šla s kufrem v jedné ruce a pilkou v druhé a sluchátka s mikrofonem se jí bez− vládně houpala na krku. Nevšímala si obrovského zástupu poli− cistů a čumilů, a šinula si to nejkratší cestou ke stejšnu. Když procházela kolem Sellitta, podala mu pilku – spíš ji po něm hodila. „Jestli to tak zoufale potřebuje, tak ať sleze z té své zatracené postele a udělá to sám.“
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174355