py, co spolu šoustají pod mušlema. Nevěděl jsem, že homosexuálo vé dávají najevo své sexuální preference prostřednictvím barvy kapesníku v zadní kapse kalhot.“ „A že ti to nakonec k něčemu bylo.“ „Jak to myslíš?“ „To tvoje lovení v teploušských barech přece bylo úplně zbyteč né, ne? Protože se Ireland nakonec prozradil sám, když se snažil vyloučit se ze seznamu vyšetřovaných osob. Takže jste se vůbec nemuseli obtěžovat.“ „Jenže jsme se obtěžovali. Aspoň jsme to zkusili. A jestli to ne− zkusíme tentokrát, tak jednoho dne, až tenhle případ vyleze na veřejnost, budou všechny organizace bojující za práva homose− xuálů vykřikovat, jak na ně policie kašle a jak vyšetřuje pouze zločiny, jejichž oběťmi jsou zazobaní běloši, co kopou za správnej tým.“ Red otevírá lepenkový pořadač a vytahuje fotografie zavraždě− ných mužů. Nejedná se o fotky z místa činu, nýbrž o snímky obětí z doby, kdy byly ještě naživu. Pasová fotografie Philipa Rhodese s vážným výrazem ve tváři. Snímek Jamese Cunninghama odpočí vajícího po večeři se sklenicí vína v ruce. A oficiální portrét Jamese Buxtona ze Sandhurstu, na němž se James naparuje v plukovní uniformě. Každý snímek je vyveden ve čtyřech kopiích. Red je rozdává jako krupiér v blackjacku. „V Londýně se nachází asi 120 homosexuálních barů, restaurací a klubů. Konzultoval jsem s našimi spojkami z homosexuální komu− nity, která místa jsou nejslibnější. Jako nejpravděpodobnější jsme vybrali West End a Earl´s Court, takže dneska večer začneme tam.“ Red rozkládá dvě okopírované stránky plánku, ze kterého na pozadí černobílých ulic ostře vystupují narychlo červeně zakrouž− kovaná místa. „Budeme chodit po dvou,“ říká Red a posílá jednu stránku Duncanovi. „Duncan a Kate si vezmou West End. Navštívíte místa, která jsem vám tu zakroužkoval. Já s Jezem si vezmu Earl´s Court. Nemusím vám snad připomínat, že nesmíte za žádnu cenu vyvolat paniku. Omezte vyptávání pouze na barmany, dveřníky, provozní a tak dále – ti vidí v lokále všechny a všechno. Zeptejte se jich jen, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174332
jestli někdy neviděli některého z těch mužů. Pochopitelně neříkejte, proč se o ně zajímáte, a omezte se pouze na všeobecné fráze. Oči a uši přitom mějte na stopkách. Jasné? Zůstaňte venku tak dlouho, jak potřebujete. Sejdeme se tu zítra dopoledne, přesně v deset ho din.“ Kate se otáčí k Jezovi. „Dávejte tam na sebe pozor, mladíku,“ říká a nabádavě na něj ukazuje prstem. „Nenechte se sbalit některým z těch ošklivých pánů, které tam potkáte.“ „Nebo co?“ táže se Jez. „Budeš žárlit?“ „To si piš,“ říká Kate. „Víš, že tě chci mít jen pro sebe.“ „Nejdřív musíš dát kopačky panu McTroubovi. Pak možná bu− deš mít šanci.“ Kate červená. „Naser si, Jezi. Takhle o něm nemluv. Vždyť ho vůbec neznáš.“ „Ne, ale…“ „Někdy umíš být pěkný pitomec, víš o tom? Tak radši drž kla pačku.“ Kate vstává a odchází. Duncan ji následuje. „Jo a Duncane…?“ říká Red, který stále sedí. „Ano?“ „Pokus se zapadnout.“
29 Poledne je pryč, aniž by si toho Red vůbec stačil všimnout. Drží za rohy Loganovu vizitku a obrací ji v rukou. Teď, když Logan odešel, se pokoj zdá být menší, jako by toho s sebou Lo− gan odnesl více než jen svou maličkost. A celou dobu zní Redovi v uších jeho slova: „Přemýšlejte o tom, Rede. Nemusíte spěchat. Zavolejte mi, až si to rozmyslíte.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174332
Red na to myslí ještě ve chvíli, kdy se vracejí rodiče. Od prvního okamžiku, kdy vcházejí do dveří, je mu naprosto jasné, že setkání s Erikem nedopadlo dobře. Důlek mezi dvěma čárkami vedoucími matce od nosních dírek je celý červený, jak neustále plačky posmrkávala, a uzel na otcově kravatě je nepři− rozeně malý a utažený, jak si otec bez ustání kravatu potahoval. Red pokládá Loganovu vizitku na stůl a přichází k rodičům. Od− vádí matku do křesla, kde před chvílí seděl Logan, a otce posazu je na malou pohovku naproti. Sám si vytahuje zpoza stolu tvrdou židli, pokládá ji vedle pohovky a otáčí ji opěradlem dopředu, aby si měl kam opřít lokty. „Tak jaké to bylo?“ ptá se tiše. Otec krčí rameny. „Jak se dalo čekat.“ „Jak je na tom Eric?“ „Ten policista – jakže se to jmenuje?“ „Hawkins.“ „Jo, Hawkins. Říkal, že Eric se celé dopoledne choval velmi tiše.“ „Ale jak je na tom teď, tati?“ „Já… myslím, že mu ještě pořádně nedošlo, co se děje.“ „Je pořád zticha?“ „Ne. Ne, není zticha.“ „Tak o čem jste spolu mluvili?“ Otec se znovu tahá za kravatu. Margaret si prohlíží nehty. Red dobře ví, o čem mluvili. O něm. Vzdychá. „Co říkal, tati?“ „Teď o tom nemluvme, Rede.“ „Ne, tati. Chci to vědět. Co říkal?“ „Rede, promluvíme si o tom později. Matka i já jsme velmi…“ „TATI!“ „No dobře, dobře. Řeknu ti to. I když ti můžu rovnou sdělit, že některé věci nebudeš chtít slyšet.“ „Prostě mi to řekni, tati. Stejně si toho většinu dokážu do− myslet. Eric mi klade za vinu, co se stalo, že jo? Chce mi zakrou tit krkem.“ Z matčina hrdla se dere ostrý šokovaný výkřik. Red si jí ne− všímá. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174332