neznámé, – spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského. – Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc. Ve středu měla pohřeb. V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jakoby někdo zakvílel – Marta mínila, to že lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Býval „pod komorou“ myslivecký mládenec pod jménem Jenyš a ten měl Albinu velice rád. Když umírala, vyběhl ze světnice a s rukama sepjatýma uchýliv se do kuchyně, proplakal zde celou noc. Od té doby bylo mu už „pod komorou“ jenom na krátce. Rozloučil se s myslivnou a přijal místo až kdesi v Krkonošských horách. Marně jej přemlouvali, aby zůstal, – neodpověděl ani slovem a zavřel se ve svém pokoji. – Brzy na to odejel a myslivna neviděla ho už víc – Marta ráda si naň vzpomínala a velmi často Helence vypravovala, jaký hodný a vzorný to byl člověk – Tento román své sestry zachovala si Helenka v srdci v podobě tak idealní, jak ho snad nevylíčilo posud žádné péro na světě. – Hovorná Marta ozdobila ještě jejich památku případnými sentencemi, které se vyjímaly kolem obou jako věnec z pomněnek. Zcela jiná byla už Anna. Byla sivá, dlouhá a jako cikánka tmavá. Vlasy měla vždy uprostřed rozhrnuty a jako loďku se strany zdviženy vzhůru. Rukávy nosila široké, v zápěstí na několik knoflíčků těsně zapjaté; poprsí hladké, jednoduché, „pintu“ kolem pasu a široké řasnaté sukně. Od tohoto způsobu ústroje neuchýlila se nikdy ani o jediný steh. Tak chodila do kostela, tak chodila i po domě. – Parádu žádnou. A jak přísná a vážná byla v úpravě šatů, taková byla i povahou. Po domácku nosila zcela obyčejné tmavé šaty a dřela jako děvečka. Smýčila a oplachovala, umývala podlahu a drhla se s pískem, dojila, poklízela i na trávu chodila – a jen když ohlášena byla návštěva, oblekla na sebe v almaře uschované kanafasové modračky a v těch čistá a vyžehlená 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174298
objevila se v pokoji. Domácí zvykli na hrubší způsob jejího života a nevědomky podle toho s ní i jednali. Že byla mlčenlivá a trpělivá, i ústrků se jí časem dostalo. Ale nikdo neuslyšel od ní jediného slova odporu. „Pomyslila si své,“ bylo mínění Marty, „a dělala zase dále.“ Když byla se vším u konce, sedla a vyšívala něco, nebo četla.: Sužováním doma,“ vykládala si její povahu Marta, „byla jaksi doháněna ke knihám a tam nabyla charakteru.“ Také Anna měla svůj román. Ale zrovna tak podivný, jako byla sama. I zde hlavní úlohu hrál myslivecký mládenec. Jen že Anna Česánka pronásledovala kde mohla. Vešel-li do světnice, nechala všeho a odešla, ba i do komory se jednou zavřela a čekala tak dlouho, až odešel. Po obědě (mládenec obědval zvlášť a rodina také zvlášť) poslala služku do světnice a ta musila sklidit po něm nádobí. „Francka,“ pravila jí, ale tak, že to musil slyšet, „jděte to umýt pod pumpu, tady se to umývat nesmí.“ Francka šla a jak Anna kázala, umyla nádobí pod pumpou. „Anna, nedělej mu to,“ – orodovali za něj domácí, ale tím jen podpalovali její zášť. Když už nic nespomáhalo a Česánek věrně stál při kamenném jejím srdci, Anna sáhla k ráznějším prostředkům. Neschovávala se už před ním, ale zcela nepokrytě a přede všemi tropila si z něho šašky. Potají plnou dýmku mu nalila vody, do postele mu nastrkala cvrčků, když na zahradě spal, za ňadra mu nastrkala ječmenných plev, když měl jít na hon, pozvytahovala mu z patron broky a místo nich natloukla mu do nich chlupů smíchaných s hlinou… Než jednou ráno přinesla služka z Ostrovačic psaní a krátce na to myslivna zvěděla, že Česánek dostal jiné místo. S Annou stala se náhle veliká změna. Byla sama ve svém pokoji, když se s ní přišel Česánek rozloučit. Loučení bylo odbyto v několika vteřinách, ale v malé té chvíli mezi Annou a Česánkem musilo dojít k něčemu velice podivnému. K čemu – zvěděla myslivna ještě téhož dne. Česánek požádal starého za ruku Anny a jeho dcera nejen že ruku neodmítla, ale s radostí ji stiskla a svého ženicha pak sama vyprovodila na kus cesty lesem – Domů se vrátila zářící a veselá, jakoby pro ni byl přišel princ. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174298
Svatby se ani dočkat nemohla. Česánkovi psala dvakráte týdně psaní dlouhé na osm stránek a když se provdala, psaní, která posýlala domů, byly dopisy štěstím opilého blázna. „Kopala jsem do zlata,“ bylo do slova psáno v jednom jejím listě, – „a nevěděla jsem proč.“ – Stařičký fořt chodil už s podlomenýma nohama a pořádně stlačenou šíjí. Sehnulo mu ji 70 let, smrť Albiny, smrť ženy, smrť syna, ale hlavu až k hrudi mu srazil osud třetí jeho dcery Gusty. Pravá divoženka to byla, kterou do plynu a dýmu vídeňských kaváren přivedl on sám. – Tak si aspoň až do poslední chvíle svého života vyčítal. Byla to krásná, černobrvá mladice s nároky velkoměstské dámy. „Taková řehtula to byla, a čtveračká notná,“ charakterisovala ji Marta svým prostonárodním způsobem; ráda ji měla, ale nerada o ní vyprávěla. A stalo-li se, pak mluvila s utajenou jakousi hořkostí, která však neměla nic společného s tou podrážděnou a zdánlivě necitnou hrubostí, s jakou o ní mluvil starý. – Před Helenkou mluvila o ní vždy jenom na půl slova. Gustě bylo šestnáct let, když se ještě vykasaná brouzdala Obravou a do holé ruky chytala raky. Jako sedmnáctiletá zamilovala se do ostrovackého podučitele, ale to už tak, že byl z toho v domě strach. Otec řádil děsným způsobem a vypravovalo se dokonce, že jí tenkrát po těle zahvízdal i myslivecký karabáč. Ale tím jen olej chlýstali do ohně. Nesměl-li on za ní, šla si ona za ním… Od té doby jak zvěř kryli svou lásku v lese. Lesník zbraně nesložil. Jednou z rána zastavil před myslivnou kočár a v něm Gustu jako zločince odvezli do Moravské Třebové k jeptiškám, kde už byla před čtrnáctým rokem. Učitele hejtman pro veřejné pohoršení z ohledů služebních přesadil až kamsi k Lipníku. Gusta na něj zapomněla, ale vzdor její zdivočel. Když se její sestra Anna provdala do Vídně, přijela Gusta za ní a ocitla se tak u pramene svých velkoměstských choutek. Napila se z něho, ale napila se tak, že zůstala na místě ležet. A nevstala už víc. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174298