všech okolností vyzařovat důstojnost. Nemáte v sobě dostatek úcty.“ „Ale jsem zajímavý člověk,“ odporoval. „Sama jste mě nazvala atraktivním mužem.“ „Opravdu? Vím přesně, že jsem měla na mysli slovo nena− pravitelný.“ Sdílené veselí rozehrávalo v Hollyině těle teplé vlnky. Spěšně sklonila hlavu, aby zamaskovala poněkud vzrušený dech. Cítila se divně. Sotva se ovládala. Nejraději by dobrou náladou vyskoči− la ze židle. Na Bronsona se neopovažovala ani mrknout. Příliš se bála svojí reakce. Přiměl ji, aby zatoužila po… Inu, sama si nebyla jistá po v čem vlastně. Z temnoty paměti se k ní vracely vzpo− mínky na horoucí polibky. Sladké, horké spojení úst. Zapýřila se a pevně propletla prsty v klíně. „Moje boxerská kariéra netrvala dlouho,“ slyšela vyprávět Za− chariáše. „Bil jsem se jenom pro peníze, abych mohl zakoupit po− díl na parníku.“ „Skutečně?“ zeptala se Holly, když byla schopna na něj bez rozpaků pohlédnout. „Řekla bych, že vás zápasení docela bavilo.“ „Ano, to máte pravdu,“ přiznal poctivě. „Jsem soutěživý typ. A rád vyhrávám. Ale box je především o hodně bolesti za málo peněz. Brzy jsem zjistil, že je možné poslat chlapa k zemi, aniž bych si ušpinil ruce.“ „Dobrý bože, pane Bronsone. Copak musíte bez přestání žít, jako byste sváděl nekonečnou bitvu o nadvládu?“ „Jak jinak bych se měl chovat?“ „Uvolnit se a užívat si výsledků své práce.“ Tmavé oči se skořicově zbarvenými tečkami se jí vysmívaly. „Hrála jste si někdy jako dítě na Krále hory, lady Holly? Nejspíš ne. Jistě to není kratochvíle vhodná pro mladou dámu. Dělá se to tak, že si společně s kamarády najdete nějakou kopici hlíny nebo odpadků a snažíte se ji zdolat jako první. To je ta jednodušší část.“ „A jaká je ta obtížnější, pane Bronsone?“ „Udržet se na špici.“ „Vsadím se, že jste se pokoušel stát na vrcholu od svítání do soumraku,“ usmívala se. „Kopal jste a odrážel všechny odváž− livce, kteří se za vámi drápali.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174181
„Pouze do oběda,“ připustil se samolibým úšklebkem. „Potom mě přepral hlad.“ Holly vyprskla smíchy, což je pravé dámě naprosto zapově− zeno. Nemohla se udržet. Rose matčina nenadálá reakce zaskoči− la. „Co se děje, mami?“ „Pan Bronson,“ zalykala se Holly, „mi právě vyprávěl historku z dětství.“ Přestože děvčátko nechápalo, v čem se skrývá pointa, vděčně se rozesmálo. Hostitel z matky a dcery nespouštěl zrak, jejž náhle prosvětlilo zvláštní teplo. „Vy dva smíškové jste to nejhezčí, co jsem dosud viděl.“ Ženina dobrá nálada se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Její úžas byl tak nakažlivý, že zasáhl i samotného Bron− sona. Co tady vůbec pohledávám? honilo se Holly hlavou. Neměla jsem přijímat tuhle nabídku, ať už je sebelákavější. Náhle si uvědomi− la, jak je nezkušená. Kdyby byla ostřílená do té míry, jak si celou dobu namlouvala, nevyváděl by ji hostitel tak snadno z rovno− váhy. Pakliže by nezůstala ve střehu, snadno by si pohrával s její− mi city. Je to snad tím, že se dlouho netěšila mužské společnosti, a proto ji lehce dostane svými komplimenty? Nebo je to tím, že Zachariáš je úplně jiný než ostatní muži, které dosud poznala? Ještě horší muka jí způsobovalo vědomí zrady. Kdykoliv se v Bronsonově společnosti dobře bavila či přijímala jeho obdiv, při− padala si, jako by podváděla zesnulého manžela. Kéž by tak ze− mřela spolu s ním! Zdravý rozum jí zachránila pouze láska k dí− těti a vědomí, že se o ně musí postarat. Proto Georgeovi v duchu přislíbila absolutní věrnost. Veškerá zbývající láska, všechny myš− lenky, budou patřit pouze jemu. Nikdy by ji nenapadlo, jak ob− tížné bude splnit tichou přísahu. Znenadání se na scéně vynořil tajemný cizinec a krok za krokem ji vábí po stezce hříchu pryč od léta dodržované slušnosti. „Pane Bronsone,“ zajíkla se. „Na viděnou u večeře.“ Tvářil se stejně vážně a důstojně jako ona. „Dovolte Rose, aby se k nám směla připojit,“ požádal. „Copak žádné urozené děcko nesmí jíst se svou rodinou?“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174181
Holly si dopřála čas na rozmyšlenou. „Na venkově děti sku− tečně mohou stolovat en famille, ale ve většině domácností na úrovni se stravují v dětském pokoji společně se svými chůvami. Rose je na toto uspořádání zvyklá. V domě Taylorových patřilo k zavedeným rituálům a já je nehodlám měnit.“ „Jenže tam dlela ve společnosti svých vrstevníků, není−liž pravda?“ podotkl Bronson. „A zde je většinou odkázaná sama na sebe.“ Matka pohlédla do dceřina drobného obličejíku. Rose zadržela dech. Tiše vyčkávala, zda její nečekaný spojenec uspěje a vybojuje jí místo u společného stolu. Holly by mohla snadno trvat na tra− dičním rozdělení. Avšak ve chvíli, kdy na ženu děvčátko a muž hleděli plni očekávání, si těžce zkoušená duše uvědomila, že se nezvratně hroutí další pevně vytyčená hranice. „Přemohli jste mě,“ vydechla. „Pokud se Rose bude u stolu chovat jako velká, tak s námi může od nynějška jíst.“ K Hollyině překvapení se přešťastná holčička vrhla k hostiteli a obtočila mu paže kolem dlouhé nohy. „Ach, pane Bronsone!“ vykřikla. „Děkuji vám!“ Šklebící se Zachariáš se vymanil ze sevření buclatých ruček a přidřepl k Rose. „Poděkuj své matce, princezno. Já jsem se jenom optal. Byla to ona, kdo ti dal svolení.“ Dívenka doskotačila zpátky k Holly a zasypala ji hubičkami. „Miláčku,“ mumlala lady Taylorová, pokoušejíc se zachovat kamennou tvář. „Teď půjdeme nahoru, převlékneš si zástěrku a umyješ obličej. Nechceme přece, abys vypadala jako hadrnice.“ „Ano, mamko.“ Rose nadšeně popadla matku za ruku, a po− skakujíc jako kůzle, ji dychtivě vlekla z místnosti.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174181