Přestože ta žena znala nesnáze jak své boty, Irině neuniklo, že je nervózní. Není divu. Je na palubě vrtulníku s prezidentkou Středoasijské federace poté, co ji vytáhli z vězení a podrobili nějakému záhadnému lékařskému testu, který jako jediná přežila. „Zařídím, aby vám trest snížili. Vy si nás možná moc nevážíte, ale Federace vaši pomoc oceňuje.“ „Mám vám být vděčná?“ „Přihlásila jste se dobrovolně.“ „Nepamatuju se, že bych dostala na vybranou.“ Zovastinová vyhlédla z okna na tiché vrcholky Pamíru, které signalizovaly, že přelétávají přes hranici na přátelské území. Podívala se ženě do očí. „Nechcete se podílet na tom, co se chystá?“ „Chci se dostat na svobodu.“ Irině problesklo v mysli cosi, co jí řekl Sergej před dávnými lety na univerzitě: Zloba bývá většinou namířena proti jednotlivcům, kdežto nenávist proti skupinám lidí. Zlobu vyléčí čas, ale s nenávistí si neporadí. A tak se zeptala: „Proč vámi cloumá nenávist?“ Žena na ni hleděla s prázdným výrazem. „Měla jsem radši umřít jako ti ostatní.“ „Proč?“ „Vaše vězení jsou příšerná a jen málokdo se z nich dostane.“ „Tak to má být, aby to lidem vzalo chuť nechat se tam zavřít.“ „Spousta lidí nemá na vybranou.“ Žena se odmlčela. „Na rozdíl od vás, paní prezidentko.“ Hradba hor za okny narostla. „Před staletími přišli na východ Řekové a změnili svět. Věděla jste o tom? Dobyli Asii. Změnili naši kulturu. Teď obyvatelé Asie potáhnou na západ a udělají totéž. Chcete se na tom podílet?“ „Vaše plány jsou mi fuk.“ „Moje jméno, Irina, je z řeckého Eiréné – a to znamená mír. Právě o ten usilujeme.“ „A dosáhnete ho zabíjením vězňů?“ Tahle žena vůbec nedbá na osud. Naproti tomu Irině připadalo, že její život je předurčen osudem bezezbytku. Zatím prosadila nové politické uspořádání – stejně jako to udělal Alexandr. V hlavě jí zněla další Sergejova rada: Pamatuj si, Irino, co o Alexandrovi řekl 98 n
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174174