„Tyhle šaty mám nejraději,“ ukázal na květovanou látku, která se krčila v rohu kufru, „ladí ti k očím. Prostě ladí.“ Asi tím myslí, že jsou stejně světle hnědé s růžovými detaily. Oči a rty versus růžovohnědé květy. Hm, možná. Každopádně na ramenou jsou tmavší, čímž kontrastují s mými světlými vlasy a dělají mne mladší. „Jako holčička,“ pochleboval. Zadívala jsem se mu do očí. Jiskřily. No sláva. Konečně. „Budu ti psát, nebój,“ ubezpečila jsem ho. V tu chvíli mi zapípal mobil. Honza odešel. Nevím, jestli mi chtěl nechat soukromí nebo jestli šel překontrolovat neřízený křik z parkoviště pod domem. Na mě čekala neotevřená zpráva od Marka. No dobře. Pomalu jsem ji pročítala. Byla milá, ale neosobní. Byla pro vdanou ženskou, se kterou chtěl překročit hranice, ale zeď byla příliš vysoká. Ta zeď se jmenovala morálka. A pak že ji Češi nemají! „Preju ti mnoho pohody na dovolene. Jedu na leto za brachou a nevim, jestli se vratim. Kdyby ne, tak me najdes na: Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173955
marek.speedwave@gmail.com“ Speedwave. Docela trefné. Díky bohu, že jsi mě neučil surfovat. Takhle je to lepší. Už teď mi přijde, že se náš vztah s Honzou o jednu setinu zlepšil. Jestlipak o tom víš, ty cvrčku? Vylepšil jsi mi vztah, ale červnová rodina mi pomůže k tomu, aby byl červenec měsícem líbánek. No, kdo ví. „Tak připravená?“ Rovnou jsem ho objala. Stáli jsme v naší chodbě a já mu zabořila oči do šedé košile, abych si utřela slzy. Ani jsem se na cestu nemalovala. Věděla jsem, že to nebude mít smysl. Je to tak na dlouho! Ale pomůže to. „Honzo, třeba si uvědomím, že jsem hloupá koza, která se musí učit něco tak samozřejmého, jako je rodinné štěstí,“ řekla jsem mu plačíc a sledovala, jak je naměkko. Krabatil ústa, přešlapoval a držel se, jak nejlépe to uměl. „Neboj. Bude to dobrý. Pomůže ti to. A nezabývej se tím, co by na to řekli lidi. Nikdo to neví. Všichni si myslí, že jedeš na kurz. Snaž se to užít,“ utřel si oči „Teda, ještě že jsme si to s dětmi odbyli už včera. To byl dobrý nápad dát Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173955
je k babičce. Aspoň nemusí pozorovat, jak tady kejháme, proboha.“ Nenáviděl emoce. Jakékoliv. Připomínaly mu slabost, myslím. „Bude to horská dráha, kterou sis přála,“ řekl mi a já věděla, že má pravdu. Rozhlídla jsem se po bytě. Bylo to, jako bych tam už dávno nebyla. Připadalo mi, že tam už nepatřím. Jen do dětského pokoje jsem se neodvážila nahlédnout. I když jsem věděla, že je prázdný, nekoukala jsem se tam. Koutkem oka bylo možné rozpoznat barevný plakát „krteček a sněhulák“ skrz skleněné dveře, což jsem si nepřipouštěla. Ale stejně to bylo těžké. V případě loučení je nejlepší hned ráno zaspat a ve spěchu se vypravit na letiště i za možnosti zapomenutí důležitých věcí. Je to furt lepší něco nemít, než od čtyř hodin ráno koukat do tmy a myslet na to, jak ráno vstanu a rozloučím se s domovem. Naposledy si doma vyčistím zuby, zobnu krajíc Šumavy se sýrem, kouknu Honzovi do modrých očí, seběhnu schody naší bytovky a naložím kufry do Honzovy dodávky. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173955