98
měl vlastní parfumerii. Táta používal vůni Saudade, Helena Vainilia Dream a máma Rosa do Cravo. Každá se jmenovala jinak honosně, ale všechny voněly skoro stejně. Pro jistotu se teda podívám do mámina toaletního stolku. Každý večer u něj sedávala a Helena jí černým kartáčem s umělou kytkou na držátku kartáčovala černé, dlouhatánské vlasy. Pamatuju si, že jsem u toho tichounkého praskání máminých vlasů a pravidelných rozmáchlých tahů kartáčem vždycky usnula a táta mě pak přenesl do postele v mém pokoji. V toaletním stolku ale klíček není. Zato tam jsou jako nějaká zapomenutá, navoněná armáda poskládané do řady flakonky od Sebastiana. Možná že právě kvůli nim si je kupovali. Jsou to malé průhledné baňky z tenounkého kouřového skla se zlatým uzávěrem. Všechny jsou vypotřebované, ale když si k nim přičichnu, ještě cítím slabě… Jak je možné, že cítím jenom vanilku? Opatrně posbírám všechny lahvičky a vezmu je s sebou dolů do zmrzlinárny. Vyskládám je na polici a odšroubuju uzávěry. Ta slabá, starobylá vůně se smísí a spojí dohromady a já je vidím všechny společně před sebou. Sedí v obýváku. Táta kouří, Hele-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173942
na si čte a máma vykládá pasiáns, obličeje jim měkce ozařuje zelená lampa s cingrlátky. Od té doby, co ty flakonky stojí na poličce ve zmrzlinárně, každý, kdo vejde dovnitř, opatrně začichá a chce si dát vanilkovou zmrzlinu. Začnu teda vanilkovou dělat odvážněji a pečlivěji než ostatní příchutě a snažím se dostat do ní i lehký podtón hřebíčku. Klíček přestanu hledat. Zdá se mi, že nějak není ten správný čas. Zapíšu se ale třikrát týdně na češtinu a učím se každý den. Když volám tátovi, tak se snažím říct pár vět. On se nediví ani to nijak nekomentuje, ale nikdy mi neodpoví, jen pak vždycky přejde zpátky do španělštiny. Když se ho na to zeptám, řekne, že mé češtině moc nerozumí. To mě zraní, zamrzí, protože se tak strašně snažím. Protože tím začínám být posedlá a vlastně to dělám pro něj, ale on mě v tom ani trochu nepodporuje. Jenže přeci mu nemůžu říct – učím se česky, abych se s tebou domluvila, až dostaneš Alzheimera. A jsem si jistá, že mi docela rozumí, jen ho to asi nějak, co já vím, vrací zpátky.
99
Nechala jsem toho. Klíčku i češtiny. Začalo léto, do zmrzlinárny se valí davy, nestíhám, jenom přemýšlím, kde vzít tolik vanilky, tolik síly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173942
100
na všechnu tu sladkou hmotu, která mi teď leze i ušima. Nahoru se každý den připlazím o půlnoci a v šest ráno už zase míchám směsi, odměřuju led, čistím stroje a čekám na Maríu, která vždycky přijde pozdě. Ale je krásná a milá na zákazníky. Léto se ke konci táhne jako turecký med, nenávidím všechny druhy zmrzliny, nejvíc vanilkovou. Pak začnou žloutnout a opadávat platany, ráno zima studí i pod nehty a mlhy se houfují a čekají jen na to, až se k nim přidají ledové patagonské proudy a řeka, která nás obklopuje a tváří se jako moře, se stáhne do sebe, ubyde jí sil a barvy. Lidí taky ubývá a místo do zmrzlinárny chodí raději osaměle bloumat k zimomřivé řece do německých restaurací na svařené víno, takže můžu odjet za tátou, brodit se závějemi spadaného listí kolem jezera a nechat si do plic zpívat ledový vítr. Objala jsem ho. Pevně mě stiskl a já jsem pod jeho košilí ucítila něco malého, tvrdého. Že by táta nosil nějakou tretku na řetízku? To se mi nezdálo. Nikdy si na takové věci nepotrpěl. Večer,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173942