do roku 1963, kdy se zmírnily vízové předpisy pro cesty do socialistických zemí a později i na Západ,91 měli však jen malou možnost své sousedy a jejich zemi osobně poznat. Hranice Československa byly opatřeny zátarasy a přísně střeženy, vycestovat se dalo pouze výjimečně. Takovou výjimkou byly zpočátku zejména kontakty s NDR prostřednictvím masových, především odborových či mládežnických organizací.92 Od roku 1953 se pak na základě příslušné dohody začala rozvíjet i kulturní spolupráce mezi oběma zeměmi, spočívající ve výměně delegací, vědců a studentů, kontaktech škol, výměně informací a pořádání společných kulturních a sportovních akcí, případně hostování uměleckých souborů i jednotlivců.93 Praha oficiálně uznala NDR již krátce po jejím vzniku, 18. října 1949, a své bilaterální vztahy ČSSR a NDR plně normalizovaly již v červnu následujícího roku, kdy ve společné smlouvě deklarovaly shodu na absolutní neplatnosti Mnichovské smlouvy a nevratnosti odsunu.94 V 50. letech pak sdílely společné bezpečnostní zájmy a pragmaticky a ve vzájemné shodě plně adaptovaly moskevské cíle zahraniční politiky. Ostře odsoudily nepokoje v NDR v roce 1953 i pozdější reformní hnutí v Polsku a Maďarsku.95 V prvních letech pomáhalo ČSSR budovat NDR i prostřednictvím hospodářské pomoci a dobrovolně do ní odešla i řada levicově smýšlejících sudetských Němců, kteří se díky svému antifašistickému postoji vyhnuli poválečnému odsunu.96 Existenci dvou německých států vnímala ČSSR stále jako výrazné posílení vlastní bezpečnosti a měla eminentní zájem na tom, aby zůstalo zachováno i do budoucnosti.97 Dobré, i v rámci sovětského bloku nadstandardní vztahy mezi ČSSR a NDR přetrvaly do počátku 60. let, kdy ještě obě země rukou společnou a nerozlučnou pořádaly ostré propagandistické kampaně proti SRN, poté se však cesty obou politických reprezentací začaly v určitých oblastech pozvolna rozcházet. Někteří čeští představitelé vnímali kriticky postoje Ulbrichtova režimu v německé otázce a jeho chování okolo stavby berlínské zdi a nelíbilo se jim, že se SED snaží převzít roli ochránce komunistické ortodoxie proti údajnému nastupujícímu revizionizmu.98 Sice chápali, že se NDR snaží na mezinárodním poli prosadit na úkor SRN, vnitřně se stabilizovat, hospodářsky rozvinout a získat náklonnost co nejvíce (i ne-
91 Viz kapitola 2.2.3 Československá zahraniční politika. 92 Müller a Utitz, Deutschland und die Tschechoslowakei, 74–75. 93 Schwarz, Brüderlich etzweit, 37–39. 94 Dejmek, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století, 30–31. 95 Wolfgang Schwarz, „NDR a ČSSR – socialistické manželství z rozumu a jeho krize“, in Češi a Němci: dějiny-kultura-politika, eds. Walter Koschmal, Marek Nekula a Joachim, Rogall (Praha, 2002), 302–303. 96 Müller a Utitz, Deutschland und die Tschechoslowakei, 70–71. 97 Schwarz, Brüderlich etzweit, 49–59. 98 Novák, „Vztahy Německa ke státům střední Evropy“, 26. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173835
utrálních) států,99 hodlali však stále méně akceptovat, jakým způsobem postupovala. Veřejnosti skrytý, ale vážný spor mezi doposud blízkými spojenci se odehrál v letech 1963 až 1965 a jeho rozbuškou se stala kulturní politika.100 Politická reprezentace NDR, která svůj režim vnímala jako ideál a jediný následováníhodný model socialistického zřízení, setrvávala od takzvané Bitterfeldské konference z jara 1959 v této oblasti na velmi rigidních stanoviscích a umělecká svoboda v ní byla relativně nejmenší ze všech zemí východního bloku,101 zatímco v Československu se situace od počátku 60. let výrazně uvolnila (viz kapitola 2.2.2 Kulturní vývoj v ČSSR). Vzhledem k tomu, že se českoslovenští umělci stýkali se svými východoněmeckými kolegy, obávala se SED možné nákazy „podvratnými“ myšlenkami. Rozhodla se proto Prahu podrobit ostré kritice – pranýřovala vystavování abstraktního malířství, údajně nedostatečnou obranu československé kultury proti západní propagandě a jako jednoznačnou provokaci odsoudila i průběh Liblické konference o Franzi Kafkovi v roce 1963. Zároveň sabotovala i pronikání československých umělců do NDR (jejich chladným přijetím, malou publicitou jimi pořádaných akcí, omezením nákupu filmů, překladů knih, zpravodajství o ČSSR apod.).102 Československá strana na tyto kroky a výtky příliš nereagovala. Na kulturních kontaktech s NDR, jejíž produkce byla vnímána často jako dogmatická a sterilní,103 neměla valný zájem, odmítala se nechat mentorovat a nechápala ani, proč by měla omezit své slibně se rozvíjející (a finančně rentabilní) kulturní styky se SRN, které byly východnímu Berlínu přirozeně hlavním
99 Peter Fässler připomíná, že hlavními momenty mezinárodní image NDR byly v této době důraz na antifašismus, socialistickou hospodářskou etiku, technologické výkony režimu a ve vztahu k rozvojovým zemím na absenci koloniální minulosti. V praxi se však Ulbritchtovu režimu příliš nedařilo tento obraz prosadit. Viz Peter Fässler, „,Antifaschistisch‘, ,friedliebend‘ und ,fortschrittlich‘: Botschaften und Formen aussenwirtschaftlicher Repräsentation der DDR während der 1950er und 1960er Jahre“, in Auswärtige Repräsentationen. Deutsche Kulturdiplomatie nach 1945 (Köln, 2005), 140–141, 159–161. 100 Zimmermann (Eine sozialistische Freundschaft im Wandel, 356) poznamenává, že rozpory mezi ČSSR a NDR byly v kulturní politice zásadní, na rozdíl od jiných oblastí, kde se vzájemné třenice omezovaly na běžné neshody mezi dvěma blízkými spojenci. 101 Wolle zdůrazňuje, že v oblasti kulturní politiky byla NDR papežštější než papež – kulturní prostředí zde bylo ještě více svázané a kontrolované než v samotném SSSR. Viz Stefan Wolle, Die heile Welt der Diktatur: Alltag und Herrschaft in der DDR 1971–1989 (Bonn, 1999), 89. 102 Schwarz, Brüderlich etzweit, 73–85, 371; Československo nebylo první ani jedinou „spřátelenou“ zemí, kterou východní Berlín kvůli relativně liberálnější kulturní politice kritizoval – spory s Polskem se například na tomto poli objevovaly již od 50 let (viz Zimmermann, Eine sozialistische Freundschaft im Wandel, 328). 103 Glaser (Deutsche Kultur 1945–2000, 242) v této souvislosti připomíná, že v NDR mnoho tvůrčích duchů nezůstalo – většina předních umělců a intelektuálních elit ji opustila a emigrovala na západ. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173835
trnem v oku.104 Sice s ním některé otázky stále konzultovala (například se dotazovala na povahu některých západoněmeckých institucí), o svých plánovaných projektech v SRN jej však na protest proti neustálým intervencím přestala informovat.105 NDR reagovala až paranoidně, její funkcionáři se snažili svým pražským soudruhům důrazně domluvit. Na rozdíl od Prahy se nedomnívali, že by bylo SRN možné prostřednictvím rozvoje kulturních styků jakkoli ideologicky ovlivnit, naopak se obávali průniku „imperialismu“ do socialistického bloku a posílení protirežimní opozice ve své zemi.106 Prahu ovšem tyto námitky nechávaly chladnou podobně jako protesty SED ohledně uvolnění turistického ruchu v Československu.107 Vzájemnému vztahu pak jistě neprospěl ani fakt, že mezi vůdci obou zemí, Walterem Ulbrichtem a Antonínem Novotným panovala jen těžko skrývaná osobní averze.108 Do roku 1968 rozpory mezi oběma zeměmi neutichly, spíše se časem ještě více prohloubily. Ulbrichtův režim oznámil v roce 1965 zostření kulturněpolitické linie a výměnu s Československem ještě více omezil, navíc obrátil svoji kritiku i proti hospodářským reformám v zemi svého jižního spojence. Praha přesto nadále v oblasti zahraniční politiky na rozdíl od ostatních socialistických zemí hájila zájmy NDR109 a vzájemné diplomatické styky se vyznačovaly mimořádnou stabilitou.110 Československá nejvyšší místa průběžně informovala východní Berlín o jednání o výměně obchodních misí se SRN a v jeho intencích dlouhá léta trvala i na takzvané berlínské klauzuli. Vedení NDR, které mělo obecně nulový zájem na rozvíjení styků mezi státy socialistického bloku a SRN, přesto odmítlo i konečný kompromis mezi Prahou a Bonnem.111 Své vlastní diplomatické aktivity směrem k němu naopak 104 Ulbrichtův režim sledoval jakékoli odchylky a liberalizace s obavami, protože socialistické zřízení bylo jediným zásadním ospravedlněním jeho existence. Byl bezvýhradně věrný Moskvě, protože ta mu umožnila stanout na straně válečných i „dějinných“ vítězů a garantovala i jeho přežití. Politiky ostatních zemí socialistického bloku považoval vesměs za příliš laxní a lehkomyslné, protože se účinně nebránili „ideologickému pronikání“ ze Západu. Východoněmecké občany naopak relativní svoboda sousedních zemí přirozeně lákala (Wolle, Die heile Welt der Diktatur, 87–91). 105 Schwarz, Brüderlich etzweit, 87, 103–113, 129. 106 Zimmermann, Eine sozialistische Freundschaft im Wandel, 332–333. 107 Schwarz, Brüderlich etzweit, 201–205. 108 Müller a Utitz, Deutschland und die Tschechoslowakei, 148; Zimmermann („Medzi kooperáciou a konfrontáciou“, 347–348) zdůrazňuje, že v 60. letech byl popisovaný vztah ČSSR směsí kooperace a konfrontace, které byly dvěma stranami téže mince – navzdory neshodám mezi nimi přetrvávalo silné pouto. 109 Viz například Gregerová, „Vývoj československo-západoněmeckých vztahů v letech 1949– 1961“,125, 129, 130. 110 Zimmermann, Eine sozialistische Freundschaft im Wandel, 333. 111 Schwarz („NDR a ČSSR – socialistické manželství z rozumu a jeho krize“, 306) upozorňuje, že otevření obchodních zastoupení v roce 1968 v SRN a ČSSR vnímala NDR jako zradu Prahy a pověřila své tamní velvyslanectví, aby dohlíželo nad jeho čistě obchodním charakterem. Nijak ji neobměkčil fakt, že se ČSSR zastávala pozic NDR nejvíce ze všech zemí sovětského bloku 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173835