Holky neměly maňáskové divadlo, a přesto jsem jim ho hrála. Když jsem dávala k jídlu jako přílohu brambory, před oloupáním jsem do nich škrabkou vyřízla otvor, do kterého se mi vešla špička ukazováčku. Neoloupaly se u nás brambory, dokud jsem s nimi nezahrála „maňáskové“ divadlo o princezně Brambůrce. Prádlo jsem nevěšela jinak než se zauzlovaným kapesníkem na ukazováčku ruky levé – tak, aby kapesník s uzlíkem představoval panáčka, který holky vybízel k podávání kolíčků. Pak dostala Alenka maňáska – opičku. Dala jí jméno Zuzanka a svou výslovností ji zkomolila na Zungáju. Bez opičky Zungáji u oběda nerozžvýkala jediné sousto, Zungája držela v pacičkách lžičku a Alenku krmila. Když jsem jednou, při věšení prádla v předsíni, vyprávěla Alence pohádku O Červené Karkulce a střídáním hloubky hlasu jsem mluvila za Karkulku, babičku, vlka a myslivce a zpříjemňovala tak sama sobě práci, ozval se za dveřmi podezřelý zvuk. Otevřela jsem a našla tam pobavené „obecenstvo“ z druhého patra, které s uchem na dveřích poslouchalo pohádku. Jakmile byla Alenka jen trochu schopná vzít do ruky tužku, začaly jsme malovat. Malovaly jsme všechno. Vlastně všechno jsem malovala já, pomocí obrázků jsem odpovídala na všechna „proč“, a někdy to bylo dost obtížné – namalujte třeba „jak mol žere šaty ve skříni“. Ale Alenka velice brzy, dřív než ostatní děti, dovedla namalovat krásné „hlavonožce“, které se brzy změnily v pěkné panáky. A tak jsme si vesele hrály a skotačily, a pak šla Alenka na tříletou prohlídku a paní doktorka chtěla, aby počítala do tří. Alča sice uměla ukázat na otázku, kolik je jí let, tři prsty, ale to bylo všechno, a se třemi počítat neuměla. Málem jsem se tenkrát nad svou nedbalostí zahrabala v ordinaci pod stůl, a jak by řekl tatínek, šly jsme s „bžundou“ domů. I protáhla se tenkrát ve mně matka Vlčice, olízla si kožich a řekla: „No a co? Počítat ji také naučím, a třeba do pěti nebo i do deseti a vůbec, viděla jsi, holka, ostatní děti, jak si
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173757
tužkou málem vypíchnou oko a nevědí, kterou rukou se tužka drží? A viděla jsi, že některé děti drží tužku v pěstičce, zatímco Alenka ji drží krásně mezi palečkem a ukazováčkem? No tak vidíš. Nebuď smutná, však my jim všem ukážeme.“ Jakmile byl Kačence rok, usoudila jsem, že teď už je ta pravá chvíle a můžu brát holčičky všude s sebou. A navíc Alenka už nebude omezována Kačenkou. Šly jsme do kina. Alenka byla u vytržení a pravděpodobně byla u vytržení i Kačenka, protože po celou dobu hodinového představení pro děti vydržela stát (sednout si nechtěla), s nosem opřeným o sedačku v předchozí řadě a bez hlesu sledovat obrázky. Podplatila jsem plavčíka na Julisce a ten se uvolil naučit Alenku plavat, ačkoliv jinak se do kurzů mohly zapsat děti až od pěti let. Alenka vykládala každému na potkání, že dostane červené plavečky a červenou čepičku (jako kef) a bude se učit plavat. Nepamatuji se, zda plavečky a čepička byly červené jako krev, ale dobře se pamatuji, že jakmile se Alenka ocitla sama u bazénu, její nadšení ochablo. Co dělala nebo měla dělat Alenka, to chtěla dělat i Kačenka, ačkoliv jí bylo jen něco málo přes rok. A tak jsem stála za skleněnou stěnou před bazénem a u bazénu řvala Alenka, že do vody nechce, a za stěnou řvala Kačenka, že chce za Alenkou. Přihlásila jsem Alenku na cvičení, do kterého mohly chodit děti od tří let. Odložila jsem ji v tělocvičně a čekala jsem s Kačenkou venku. Kačenka nechtěla čekat venku. Vrhala se k zavřeným dveřím tělocvičny a domáhala se vstupu zaťatými pěstičkami; nepomáhalo ani naplácání na zadek. Slečna, která s dětmi cvičila, byla tak laskavá, že dovolila Kačence, aby byla při cvičení v tělocvičně. Kačenka se po celou hodinu cvičení spokojeně a ukázněně povalovala v koutě na žíněnce a opičila se po ostatních dětech.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173757
Ve dnech, kdy bylo ošklivé počasí a lilo jako z konve a v našem kině Kyjev nedávali žádné představení pro děti, jsem holky sebrala a jely jsme do centra Prahy. Jezdily jsme do Ústavu kosmetiky na Jungmannově náměstí, kde jsme měly svoji atrakci – pohyblivý výtah „pater noster“. Jezdily jsme dokolečka až do omrzení. Chodily jsem do obchodního domu Kotva, kde již tehdy byly eskalátory, a projely jsme všechna patra. Jednou, bylo to kolem Vánoc a v Kotvě proudily davy lidí, jsme jako vždycky prošly všechna patra a v oddělení kabátů holčičky zmizely. Zmizely během pár vteřin, než jsem stačila otočit hlavu z jedné strany na druhou. Než mi stačil na puse naskočit od leknutí opar, zahlédla jsem koutkem oka, že věšák, vedle kterého jsem stála, se pomalu otáčí. Rozhrnula jsem kabáty a objevila mezi nimi zavěšenou Kačenku a hned vedle Alenku, která otáčela nosnou tyčí a vozila tak Káču jako na kolotoči. Všechny naše procházky měly vždy určitý cíl, protože to byly procházky dlouhé a holčičky často fňukaly, že je bolí nožičky. Byla-li to procházka do zoo nebo na Matějskou pouť, nemusela jsem nic vymýšlet. Zkrátka jsme se šly podívat za zvířátky nebo povozit na kolotoči.
Pamatuji se na jednu naši výpravu do zoologické zahrady. Bylo to v neděli a šel s námi i Jindra. Po obchůzce opiček, medvídků a slonů jsme se usadili v zahradní restauraci. Kačenka seděla spokojeně v kočárku a Alenka, cucajíc li-
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173757