Holky neměly maňáskové divadlo, a přesto jsem jim ho hrála. Když jsem dávala k jídlu jako přílohu brambory, před oloupáním jsem do nich škrabkou vyřízla otvor, do kterého se mi vešla špička ukazováčku. Neoloupaly se u nás brambory, dokud jsem s nimi nezahrála „maňáskové“ divadlo o princezně Brambůrce. Prádlo jsem nevěšela jinak než se zauzlovaným kapesníkem na ukazováčku ruky levé – tak, aby kapesník s uzlíkem představoval panáčka, který holky vybízel k podávání kolíčků. Pak dostala Alenka maňáska – opičku. Dala jí jméno Zuzanka a svou výslovností ji zkomolila na Zungáju. Bez opičky Zungáji u oběda nerozžvýkala jediné sousto, Zungája držela v pacičkách lžičku a Alenku krmila. Když jsem jednou, při věšení prádla v předsíni, vyprávěla Alence pohádku O Červené Karkulce a střídáním hloubky hlasu jsem mluvila za Karkulku, babičku, vlka a myslivce a zpříjemňovala tak sama sobě práci, ozval se za dveřmi podezřelý zvuk. Otevřela jsem a našla tam pobavené „obecenstvo“ z druhého patra, které s uchem na dveřích poslouchalo pohádku. Jakmile byla Alenka jen trochu schopná vzít do ruky tužku, začaly jsme malovat. Malovaly jsme všechno. Vlastně všechno jsem malovala já, pomocí obrázků jsem odpovídala na všechna „proč“, a někdy to bylo dost obtížné – namalujte třeba „jak mol žere šaty ve skříni“. Ale Alenka velice brzy, dřív než ostatní děti, dovedla namalovat krásné „hlavonožce“, které se brzy změnily v pěkné panáky. A tak jsme si vesele hrály a skotačily, a pak šla Alenka na tříletou prohlídku a paní doktorka chtěla, aby počítala do tří. Alča sice uměla ukázat na otázku, kolik je jí let, tři prsty, ale to bylo všechno, a se třemi počítat neuměla. Málem jsem se tenkrát nad svou nedbalostí zahrabala v ordinaci pod stůl, a jak by řekl tatínek, šly jsme s „bžundou“ domů. I protáhla se tenkrát ve mně matka Vlčice, olízla si kožich a řekla: „No a co? Počítat ji také naučím, a třeba do pěti nebo i do deseti a vůbec, viděla jsi, holka, ostatní děti, jak si
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173757