XIII. Nevěra a slívy na nebi Léto bylo na samém vrcholu. Když teď Vltavěnka jela drandou ze stráně dolů, zvedlo se nad ní pokaždé s pokřikem mračno špačků, a sotvaže se octla z dohledu a nebezpečí bylo zažehnáno, zapadali zpátky do korun obsypaných temnými třešněmi. Vltavěnce se to tak líbilo, že drandou jezdila k řece ráno, odpoledne a večer zas. Tohle ocenil i Husík. Zatímco jela dolů, vyběhl stráň ještě jednou vzhůru, a když Ivan nahoře přitáhl kladku, doběhl právě včas, aby naskočil na pneumatiku a ujel mu před nosem. – Chlubim se cizim peřim. Drandu jsem nevymyslela já. Nápad přišel od jednoho přítele z Ameriky, doznala se Vltavka Husíkovi. Chvíli poslouchal, levé ucho nastražené a v pozoru, a pak se s radostným štěkotem vrhl přivítat Ivana a kladku. Když nic jiného, aspoň si tady dole vyskočil na pneumatiku, rozkymácel ji a točil se na ní dokolečka jako děti. – Ten pes se mi vysmívá. Snad by chtěl, abych ho tahal ještě i nahoru… Ivan chvíli bručel a pak uhodil přímo: – Ty máš přítele? V Americe? Nikdy jsi mi o něm nevyprávěla. Kdo je to? – Nikdo, na koho bys musel žárlit. Fediov znal svýho času jednoho… už ani nevim, jak se menoval. – A dál? – Dál nic! Řikalo se, že se usadil v nějaký hrůzostrašný, kamenitý krajině opuštěný bohem, snad někde v Arizoně pod nějakým kopcem… Proč zrovna tam, to nevim, opakuju jenom to, co sem slyšela. Nerostla prej na něm štipka trávy, jen kaktusy a… – A kamení. – Jo. Tak nějak. Vltavěnka se zadívala do rojnice vrbiček, ze kterých ještě nedávno byly jen zelené pruty… Taková pitomost! Jestliže Bůh něco stvořil, i kdyby to měl být i jen pitomý kopec, věděl proč, a nemohl to opustit. – Na víc se nepamatuju. Drandu vymyslel on. – A ty tomu věříš? Lanovka mezi takovým kamením? Drželo by to?
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173615
– Nejsem konstruktér… utrhla se. – Vždyť nic neříkám! Stejně je ta naše hezčí…! A vůbec, vyprávěj mi o vodách, zažadonil, aby ji přivedl na lepší náladu. – A co prosim tě? Vltavěnka rozhodila rukama. Co říct o lásce, se kterou přijdeme na svět? Pro ni byla láska k vodě něco tak samozřejmého jako pro jiného dobré jídlo a pití. – Otec kamarádky Kleinový byl prokurista a v bytě na Vinohradech měli vanu, rozpomněla se. – A dál? Pokrčila rameny. Věděla hned, že tomu nemůže rozumět. Když byla Jenka doma sama, napustila jí vanu studenou vodou a počítala, jak dlouho v ní vydrží. Ta lahoda přemoct počáteční chlad… ponořit se a řádně se v ledovce vyválet, dokud tělo nezačlo pálit a kůže ruměnět. Brzy zaměnila vanu za koupaliště, bylo to lacinější než žižkovské lázně a Fediovi to přišlo jedině vhod. Léta plánovali, že si spolu postaví aspoň jednoduchou kabinu, uvnitř jen tak metr na metr. Fediov vypočetl, že by potřeboval čtrnáct šestimetrových prken, dvacet tři kusů kulatiny o průměru aspoň patnáct centimetrů a samozřejmě skoby a hřeby. Celé by to i s prací přišlo tenkrát na takových dvě stě korun. To si nemohli dovolit. A tak spolu aspoň měli přes léto předplacenou na plovárně kabinku, to bylo šedesát osm korun, skříňka s uzávěrem dalších deset a se všelijakým spropitným to vyšlo na devadesát korun za sezonu. Bylo to dost, ale dalo se to unést. Jenomže koupaliště, to nebylo nic pro ni, ona potřebovala volnou, ničím ohrazenou řeku. Výlety s Fediovem a později s Piťhou nejdříve podle Sázavy a pak po stříbrooké Vltavě patřily k nejkrásnějším. Ivan si zatím k uchu přiložil velké cibule, a když už myslela, že ho vyprávění přestalo bavit, zaškemral: – Povídej, jak jsi chodila mezi otužilce! – To neumíš bejt chvíli zticha? vyjela zhurta, ale v duchu nebyla proti, obdiv jí dělal dobře, a když se nenašel nikdo jiný, brala zavděk i Ivanem. – Tak si představ: Mrzne, až praští, lidi na nábřeží se klepou jako sulc v kožichách a beranicích, a otužilci ve vodě v plavkách! Pálí to jako po kopřivách! A zároveň i osvěžuje a hřeje tak, že…, nenašla vhodný příměr a rázně zakončila:
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173615
– Kdepak, zima na suchu a bez sněhu, to neni vono! Husík vyprávění znal a klidil se do bezpečí. Na tomhle místě totiž Vltavěnka obyčejně nabrala do gumovky vodu a pořádně ho pokropila, nic pro něj. – Z vás dvou by si otužilci nevybrali ani jednoho! Jo, tenkrát bejvaly zimy, pochvalovala si. Mráz v ledárenském zálivu až hvízdal, zakousl se do kraje a trhal i řeku. Někdy stačilo ledový škraloup rozbít klackem, ale jindy museli led nejdřív prosekat. Vzduch býval hodně pod bodem mrazu, a když vylezla z vody, štípal a jiskřil jak střepinky křišťálové vázy. Po takové koupeli se jí vždycky třásly ruce jako staré bábě. – Mohla jsi se stát šampionem! – Šampionem, šampionem! Nikdo neznáte nic lepšího. Každej chcete jen důkaz nějaký svý vyjímečnosti! pískla nespokojeně. Možná byla nespravedlivá. Copak sama nesnila o tom, jak přeplave La Manche? Piťha sliboval, že se spolu dostanou do Knihy rekordů! Plavala by ale i tak, z radosti ze života, z lásky k němu a k vodě. Podobně jako Fediov věřila, že jí studená voda dává odolnost a zvláštní sílu. Dokázala ležet na hladině jako nacucaná kláda a časem se naučila jednoduše splývat s proudem a přitom se od všeho odpoutat, na nic nemyslet, udělat si úplně prázdno a pořádně si vysmýčit, zkrátka dojít k úplné a naprosté vnitřní vyrovnanosti. – Jako kdybych na suchu byla pod elektrickym napětim a pak mě vodpojili vod všech drátků a relátek, problémů a starostí. Vltavěnka vzala list lopuchy, který jí trůnil na hlavě jako veliký deštník, a pustila ho po proudu. Voda byla prostě její živel, její uzavřený svět, když z něho vyhlédla ven, divila se a lekala, jak to okolo doopravdy vypadá. – Vyprávěj, jak jsi jela do Francie! – S Nikodémem? Na tom neni co, zdráhala se, ale pýchou jen hořela. Průkopník pražských otužilců ji prostě přibral do svého týmu na propagační cestu do zahraničí. To se nestalo každému! To už něco znamenalo! Ivan hlídkoval u vrbiček, zatímco se Vltavěnka svlékala a lezla do vody. Neosvěžovala se. Prostě se ponořila, vklouzla tam a rozkošnicky zavřela oči.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173615