zdi a ušní bubínky, že přijde vánice a metelice, která opanuje všechny silnice, pluhy s traktory ani po hlavní ulici neprojedou, auta se nedostanou z garáží a chodce vrátí domů závěje, na jaké nestačí ani otcův kůň. Z řezanky nikdo neudělá slámu. Příliš mnoho kousků místo dlouhých rovných stébel, příliš mnoho zvuků, událostí, změn. Míst, kde jsem žila, je víc, než kolik si člověk může zvyknout: devět. Počítám znovu: jedenáct. Přes matku a babičku jsem byla účastna lecčeho, co jsem sama nezažila, co ale přesto vidím, slyším, hmatám, co držím v paměti, předcházející se s mým narozením; smrkové louče čadící na trámu ve statku č. 4, podlahu z udusané hlíny i jak ji později překryli prkny, jak se ta prkna drhla rejžákem a šťouchané brambory nabíraly z mísy dřevěnou lžíci, že jich nebylo dosyta a že knížka byla ve stavení jen jedna, modlitební. A už jsem sama viděla, babička byla na světě do mých pětadvaceti let, že žít se dá s minimem věcí, určených k celoživotnímu používání, že se věci mohou dědit z generace na generaci, že až se dřevo rozpadne a zpráchniví, teprve potom doslouží. Že člověk může mít kolem sebe celá desetiletí stejné nádobí, nábytek, nástroje. Mít dům po staletí stejný, místo kolem, zahradu – možná park – je v některých zemích dodnes zvyklostí. Majitelé asi musejí být bohatí, babiččina chalupa, uklizená a čistá, až na ty šváby, byla jednoduchost sama. Malíř a profesor v jedné osobě, předseda památkového úřadu z okresního města se o ni něco nabojoval. – Nechají se na střeše šindele, zvenku musí zůstat všechno nachlup tak, jak je, i prkenný plot, vrátka, chlívky, zato vevnitř můžete mít třeba koupelnu. Všechno zařídím, uvidíte. Později přicházel posmutněle, na úřadech se záležitost vlekla, nevedla se, až rezignoval: – Šlo by to, jen kdyby chalupa stála jinde než na hlavní třídě – Nestáli jsme o to, aby zůstala, dobrovolně jsme ji rozkopali. Pan 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173565