Česká kuchyně za dob nedostatku (Ukázka, strana 99)

měkkých zrnek. Byla prý to mana, kterou lidé vařili a jedli. Patrně byl to orsej nebo rozrazil nebo černýš, „obilí“, na které chtěl jsem touto statí upozorniti, jako na výživu v dobách bídy a neúrody.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173512

JEDLÁ ZEMĚ („MOUKA ZE ZEMĚ“) V poslední době vzpomínají často znalci přírody pokusů užívati zvláštní zemní hmoty jako potravy.

Zprávy rozmanité uvozují na doklad, že se pojídá bělavá moučka zemní jako snesitelná krmě v dobách hladových. Nejde tu o podrobnosti a odborné výklady tohoto zjevu. Studii o geofagii, o pojídání země, hlíny, sepsal u nás Dr. Vaněk, dovolávaje se literatury příslušné.

Zasluhuje pro naši knížku povšimnutí zmínka o spisku českém a německém, ozdobeném dvěma dřevořezbami, vydaném r. 1590 v Praze a v Aušpurku, jak prý podobná jedlá země byla nalezena a požívána v Kouřimi téhož roku. Viz obšírně názvy spisů a literaturu v mojí Bibliografii České historie, 1. čís.

1318, 1319. „U města Kouřimě v království českém, pět mil od Prahy, bydlí u vdovy Anny Střelkové bohabojný muž jménem Mikuláš se ženou a třemi malými dítkami. Došel s nimi dne 22. května (1590) ku pekaři, koupil tam bochník chleba. Ubíraje se domů, pomýšlel často s teskným vzdycháním, jak se asi bude dále živiti s ženou a s dětmi. Prosil úpěnlivě 101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173512

a pokorně Boha, aby je všecky milostivě zachovati a živiti ráčil. A když byl chléb rozdělil mezi ně, po malé chvíli dětem zachtělo se opět jísti. Peněz neměl a nevěděl, jak jich získati. Poslal tedy ženu, protože ji všude měli rádi, aby si někde vypůjčila několik bochníčků chleba. Chodila, prosila, nikdo se neslitoval. Vrátila se plačky a zoufale domů.

I napadlo Mikulášovi, aby šel kopat hlínu a dával ji hrnčířům anebo sedlákům za chleba nebo za peníze. Vzal motyku, vyšel z místa až ke dvoru Branšeckému, nedaleko vesnice Třebovle, jež náleží k městu Kouřimi. Přišel na cestu mezi dvěma políčky, jednoho řečeného dvora Branšeckého a druhého, jež patřilo panu Janu Lanovi, císařskému rychtáři v městě Kouřimi. Tu vedle cesty vidí hlínu. Kopá motyčkou několikráte a nakopal čtyři veliké kusy hmoty bílé jako sníh. Sebral hlínu, přinesl domů ženě a nakázal jí, aby se snažila co nejvíce chleba dostati. Žena dlouho se nevracela ze sousedstva. Všude lidé říkali, jaká podivná to hlína, že jest to spíše krásná, dobrá, bílá mouka... Mikuláš nemoha se dočkati ženy, šel zase pro hlínu. Vzal si veliký šátek a zase nakopal hodnou hrstku bílé hmoty, zavázal do uzlu a pospíchal domů. Žena mu vyprávěla, že všude jí říkali: To není hlína, to jest mouka dobrá, užitečná!

102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173512