Slezský román (Ukázka, strana 99)

Jutta neexistovala. Před vojáky stála mladá matka s vlhkým tělem, zeleň očí se roztékala do zelených šatů, kterých se držely děti — ty, které již ztratila! Byla zatčena a odvlečena z domu.

Je klid. Zamrzlá vana.

slezský román

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173464

xiii Martin s Martinou směřují ojetým fiatem uno k hraničnímu přechodu. Zanedlouho přijíždějí do dolnoslezského města Głuszyca. Odbočí na strmou cestu končící lesním parkoviš­ těm. Před nacistickým podzemím spatří nápis Riese společně s polským názvem Osówka. Oba vystoupí z auta a rozhlédnou se. Všude kolem se rozprostírají oblé svahy Sovích hor. Martin se přiblíží k dívce a sebejistě se dotkne její ruky. Druhou rukou sáhne do kapsy a ujistí se, že v ní má dálkoměr. Společně při­ cházejí k pokladnám. Se vstupenkou dostávají přilby s čelními svítilnami a doporučení řádně se obléci. Martin si u pokladny zakoupí také informační materiály v polštině. Snaží se vyčíst jméno architekta, ale nikde není uvedeno. Brzy společně vstu­ pují do chladného tunelu. Hned u vstupu Martina překvapí velikost stavby. Procházejí nekonečnou vysokou chodbou a po­ slouchají polský výklad nějakého studenta. Jeho hlas zní dutou ozvěnou. Martin má pocit, že je tunel plný očí, ale že v něm něco schází. Úlomky zdiva, paže, sevření… výkřiky.

Z kapsy vytáhne digitální dálkoměr. Měří výšku klenuté­ ho tunelu a zapisuje údaje. Stojí přitom v kaluži a z klenby na něj skapává voda. Pohlédne opět nahoru a nadechne se chlad­ ného vzduchu.

Martina si všimne, že se Martin za skupinou opozdil.

Ohlédne se. Spatří jej, jak míří rukou k vysokým klenbám.

Dálko­měr vystřeluje laserový paprsek. Přistoupí k němu. Chytí ho za ruku a políbí jej. Pak se oba mlčky přidají ke skupině a společně projdou podzemními chodbami. Martin cítí, jak mu sliznice tvrdnou v kámen.

Asi po hodině vycházejí oslepeni z podzemí. Odevzdají helmy. Martina pátrá v jeho tváři: Už to tam není…

Zamíří k autu.

Druhá část

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173464

„Taky jsi tak promrzla?“ „Mně není nikdy zima!“ Martin se usměje: „Ale čaj si se mnou dáš, i když jsi tak otužilá?“ Martina chce být nepříjemná, ale nedokáže to. Auto po­ malu sjíždí do Głuszyce. Začíná se stmívat a roztátý sníh na lesní silnici zamrzl. Martin zahlédne osvětlený poutač: Wita­ my w zajazdu Pod Jeleniem! Rychle odbočí k malému hotelu, před kterým stojí socha jelena. Oba na ni pohlédnou a rozesmějí se. „Myslíš si, že tady budou mít čaj?“ „Zkusíme to!“ Vystoupí a zamíří k hotelu. „Přespíme tady?“ Martina se pousměje a tiše kývne hlavou…

Hned za dveřmi Martinu obejme. Jak je štíhlá v sešeřelém po­ koji s těžkými závěsy! Pohladí ji po vlasech a pomalu rozepíná černé šaty, které kloužou po bělostných ramenech. Zhasíná lampu. Myšlenky se rozpouštějí a mizí. Její štíhlá stehna svítí ve tmě. Jako rakety.

Najednou je ráno… „Martine! Dáš si ten včerejší čaj?!“ Martin zakroutí hlavou. Její tvář je sežehlou zemí, ve kte­ ré rozpoznává jen určité geologické vrstvy. Jen vyhořelý kráter.

Mlčící milenci rychle opouštějí hotel. Před odjezdem do Prahy přijíždějí ještě jednou před komplex Riese. Se smíšenými po­ city si prohlížejí nenápadný vstup do podzemí. „Měl vůbec ambice architekta?“ řekne tiše Martin a po­ chybovačně zakroutí hlavou. „Mučírny podobné mayským py­ ramidám! Ale je to jen inženýrské dílo. Estetiku toho podzemí tvoří…“ Martin se zamyslí a svou větu dopoví se strohým za­ nícením: „zánik.“ Martina si zapálí spartu a lehce potáhne.

slezský román

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173464