Jutta neexistovala. Před vojáky stála mladá matka s vlhkým tělem, zeleň očí se roztékala do zelených šatů, kterých se držely děti — ty, které již ztratila! Byla zatčena a odvlečena z domu. Je klid. Zamrzlá vana.
slezský román
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173464
xiii Martin s Martinou směřují ojetým fiatem uno k hraničnímu přechodu. Zanedlouho přijíždějí do dolnoslezského města Głuszyca. Odbočí na strmou cestu končící lesním parkoviš těm. Před nacistickým podzemím spatří nápis Riese společně s polským názvem Osówka. Oba vystoupí z auta a rozhlédnou se. Všude kolem se rozprostírají oblé svahy Sovích hor. Martin se přiblíží k dívce a sebejistě se dotkne její ruky. Druhou rukou sáhne do kapsy a ujistí se, že v ní má dálkoměr. Společně při cházejí k pokladnám. Se vstupenkou dostávají přilby s čelními svítilnami a doporučení řádně se obléci. Martin si u pokladny zakoupí také informační materiály v polštině. Snaží se vyčíst jméno architekta, ale nikde není uvedeno. Brzy společně vstu pují do chladného tunelu. Hned u vstupu Martina překvapí velikost stavby. Procházejí nekonečnou vysokou chodbou a po slouchají polský výklad nějakého studenta. Jeho hlas zní dutou ozvěnou. Martin má pocit, že je tunel plný očí, ale že v něm něco schází. Úlomky zdiva, paže, sevření… výkřiky. Z kapsy vytáhne digitální dálkoměr. Měří výšku klenuté ho tunelu a zapisuje údaje. Stojí přitom v kaluži a z klenby na něj skapává voda. Pohlédne opět nahoru a nadechne se chlad ného vzduchu. Martina si všimne, že se Martin za skupinou opozdil. Ohlédne se. Spatří jej, jak míří rukou k vysokým klenbám. Dálkoměr vystřeluje laserový paprsek. Přistoupí k němu. Chytí ho za ruku a políbí jej. Pak se oba mlčky přidají ke skupině a společně projdou podzemními chodbami. Martin cítí, jak mu sliznice tvrdnou v kámen. Asi po hodině vycházejí oslepeni z podzemí. Odevzdají helmy. Martina pátrá v jeho tváři: Už to tam není… Zamíří k autu.
Druhá část
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173464
„Taky jsi tak promrzla?“ „Mně není nikdy zima!“ Martin se usměje: „Ale čaj si se mnou dáš, i když jsi tak otužilá?“ Martina chce být nepříjemná, ale nedokáže to. Auto po malu sjíždí do Głuszyce. Začíná se stmívat a roztátý sníh na lesní silnici zamrzl. Martin zahlédne osvětlený poutač: Wita my w zajazdu Pod Jeleniem! Rychle odbočí k malému hotelu, před kterým stojí socha jelena. Oba na ni pohlédnou a rozesmějí se. „Myslíš si, že tady budou mít čaj?“ „Zkusíme to!“ Vystoupí a zamíří k hotelu. „Přespíme tady?“ Martina se pousměje a tiše kývne hlavou… Hned za dveřmi Martinu obejme. Jak je štíhlá v sešeřelém po koji s těžkými závěsy! Pohladí ji po vlasech a pomalu rozepíná černé šaty, které kloužou po bělostných ramenech. Zhasíná lampu. Myšlenky se rozpouštějí a mizí. Její štíhlá stehna svítí ve tmě. Jako rakety. Najednou je ráno… „Martine! Dáš si ten včerejší čaj?!“ Martin zakroutí hlavou. Její tvář je sežehlou zemí, ve kte ré rozpoznává jen určité geologické vrstvy. Jen vyhořelý kráter. Mlčící milenci rychle opouštějí hotel. Před odjezdem do Prahy přijíždějí ještě jednou před komplex Riese. Se smíšenými po city si prohlížejí nenápadný vstup do podzemí. „Měl vůbec ambice architekta?“ řekne tiše Martin a po chybovačně zakroutí hlavou. „Mučírny podobné mayským py ramidám! Ale je to jen inženýrské dílo. Estetiku toho podzemí tvoří…“ Martin se zamyslí a svou větu dopoví se strohým za nícením: „zánik.“ Martina si zapálí spartu a lehce potáhne.
slezský román
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173464