„A ocas, jak k vám přistoupil, aby sloužil tělesným přáním?“ Ve stoje přiblížil svou svíci, jejíž vosk byl již dost rozehřátý, k mé jeskyňce. Nasměrovala jsem se a pomohla mu vstoupit. Pomalu, velmi pomalu se přibližoval. Jeho tvář jsem neviděla, ale kaplan zalapal po dechu. Nasměrovala jsem jeho klacek do své mušličky a on pronikl dovnitř. Teď jsem také toužila pudrovat. Vzhledem k tomu, že to s sebou neneslo žádný hřích, tak ještě více. Ležela jsem se smíšenými pocity úžasu, chtíče, radosti a smíchu, že se rozhřešení blíží. Začínala jsem trochu chápat, že pan kaplan hraje komedii, a to jen proto, aby si zapudroval. Ale byla jsem odhodlána zúčastnit se této frašky. Myslela jsem si však stále, že má moc omilostnit mé hříchy. Když tedy do mne vrazil své kopí, ale nehýbal jsem, začala jsem sama. Tím jsem jej pobídla a on se začal pohybovat nahoru a dolů a hlasitě oddychoval. „Otče,“ zašeptala jsem. „Copak?“ zeptal se, funě. „Tak to nebylo.“ „Jak to?“ „Tam a zpět, dovnitř a ven, a řídím to já.“ Začal se opatrně, ale se silou a rychle pohybovat. „Takhle, snad?“ „Och…!“ vykřikla jsem. „Tak… vaše blahorodí… rychleji… rychleji… stále rychleji…“ „Výborně, mé dítě… jde to dobře,“ zasípal. „Tak, řekni mi všechno, jak to bylo… to je prostě…“ Nedokázal pokračovat, jen zhluboka dýchal a svůj šíp do mě vrážel hlouběji a hlouběji. Nenechala jsem se pobízet a pokračovala jsem: „Ach… ach… tak to bylo… tak je to dobré… lepší… otče… stříkat, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173438