Jednou, když mi bylo patnáct let… Vypravuji to proto, abych zdržel trochu konec této hrozné scény, kterou je mi trapno psáti… Viděl jsem v zahradě mladé děvče, stojící proti mně, jak se onanovalo v téže posici, ale veselé a smějící se, nevěda, že to byl výraz šílené. Nyní to vím. Charlotta, stále ještě stojíc vzpřímena, s prstem pod břichem, říkala přerývavým hlasem jen samé oplzliny. Skončila takto: „Už dvě hodiny mám chuť… On nechce… Moje huba ho zhnusuje… Ukaž mu, mami…, jak bych to pod ním udělala…, jak to dobře umím…, aniž bych ho umazala lejnem…“ Když jsem slyšel její bědná slova: „jak dobře to umím…, aniž bych ho umazala lejnem…“ … Ale k čemu ještě podtrhávati slova podobné scény… Zdálo se mi, že jsou nejsmutnější ze všech, a Charlotta je říkala s takovou vroucností! Odešla do koupelny, ulehla tam nahá na kamennou dlažbu a opírajíc se o loket a majíc hlavu převislou zpět, onanovala se rukou s otevřenými ústy jako šílená. Jako by ani necítila studené podlahy. Čím více se onanovala, tím více se snažila sama ponížiti. Co říkala, zaznamenal jsem poté, ale opět jsem přeškrtl tu stránku, protože jsem neměl dosti zmužilosti dopsati to do konce. Jsou dvě věci, jichž si má čtenářka nedovede představiti: slova, jež jí chci zamlčet, a chvat, se kterým zakončuji tuto kapitolu. Scény pravdivé lze mnohem nesnadněji vyprávěti než vymyšlené, poněvadž logičnost života je méně jasná než logičnost povídky. Myslíte, že zde musí býti vyvrcholení toho, čeho jsem byl svědkem? Nic takového. A nevím, budu-li moci říci proč.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173434