Rudolf âechura Bratr je chytřejší než já, jestli jsem vám to ještě neřekl. Proto taky se počítalo s tím, že půjde po válce studovat. Ale nejen proto: já už jsem na to starý a mám koneckonců své povolání, dá-li se to tak nazvat. A kdo jiný by tedy měl převzít otcův obchod? V moderní době je ovšem žádoucí, aby i obchodník měl odborné vzdělání, a tak doma za mé nepřítomnosti bylo rozhodnuto, že bratr Jiří vystuduje obchodní akademii. Z Kostelce musel by ovšem za vzděláním složitě dojíždět, takže sám tatínek (!) prý navrhl, že by se Jiří mohl v září přestěhovat ke mně, protože v Mostě jistě bude otevřena obchodní akademie. Proto si s sebou přivezl ta obě vysvědčení, aby se na tu vytouženou školu mohl zapsat. Nebylo pro mě snadné vysvětlit mu, že zápis už koncem června skončil, že ve škole teď nikdo není, a že v Mostě bude otevřena jen obchodní škola, nikoli akademie. Bratr přesvědčeně řekl, že já jakožto státní zaměstnanec (to mě rozesmálo!) mu jistě dokážu zajistit dodatečné přijetí na obchodní učiliště, ať už je to akademie či pouhá škola. V Kostelci je jenom rodinka, a ta prý stejně bude zavřená. Sotva Jirka odjel, konference čtyř mocností v Postupimi vyhlásila souhlas s úplným vystěhováním všech Němců z Československa. Výraz odsun stal se náhle oficiálním a vyhánění Němců začalo být zcela zákonné. Jenže Němců už v Mostě hodně ubylo tím živelným odsunováním, Čechů zatím tolik nepřibylo, takže v Mostě, ale i v Souši a v Kopistech zůstává hodně prázdných, nebo lépe řečeno opuštěných bytů. Prázdné nejsou, Němci v nich museli skoro všechno nechat. Kromě odsunutých Němců je tu ovšem i kasta Němců uprchlých, kteří se prý skrývají v pohraničních lesích a chystají se škodit všelijakými sabotážemi. Říkají si werwolfové, a to slovo už se uchytilo i v českých novinách. Na přelomu
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173100
Namydlená ‰ikmá plocha července a srpna byla zajištěna skupina werwolfů v Ústí a také v Kadani, to není daleko od nás. Dozvěděli jsme se to nejdříve z novin, teprve potom úředně od zemského velitelství, které nabádalo všechny příslušníky SNB k zvýšené ostražitosti a požadovalo vyhlásit v pohraničí přísný zákaz vstupu do lesa všem civilním obyvatelům. Žádný zvláštní hon na záškodníky ale zatím vyhlášen nebyl. V polovině srpna přišel další ferman. Kapitán nám z něj přečetl, že jakási porada zástupců hlavních správ Prahy a Bratislavy s ministerstvem obrany jednomyslně doporučila zavést pro příslušníky SNB a NB stejnokroj v barvě khaki a stejného střihu jako v československé armádě, až na to, že my máme mít červené nárameníky a červený pás na čepici. „Všimněte si,“ dodal potom vlastními slovy, „že to je doporučení, nikoli rozkaz. Těžko by totiž mohli nařídit nosit něco, co zatím nemáme a hned tak mít nebudeme. Ale nic si z toho nedělejte, chlapci – na Slovensku jsou na tom ještě hůř. Jejich enbáci budou ještě rok až dva nosit slovenské šedozelené četnické uniformy. Což není doporučení, ale rozhodnutí, čili rozkaz. Zatímco my můžeme klidně dál nosit to, co máme na sobě, leda že by se někomu z vás podařilo obstarat si jakýmkoli zákonným způsobem tu uniformu, jakou nám doporučují. Hauk,“ skončil velitel s šibalským úsměvem, a já se teprve potom dozvěděl, že je to ono z indiánek proslulé zakončení Howgh. Náš pestrý bezpečnostní sbor tedy dál prochází městem v těch jakoby kostýmech operetního souboru: Kapitán Kratochvíl v solidní uniformě regulérní armády, pan Macek v policejním munduru, strážmistr Živný v četnickém stejnokroji, stejně jako strážmistr Koděra, který je tu nový, a my ostatní v tom, co jsme si vybrali ve skladu z toho, co tam bylo. Mně se časem podařilo vyměnit ty
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173100
Rudolf âechura černé esesácké kalhoty za šedé, které kdosi vrátil do skladu kvůli děravé kapse, a mně se k té německé hasičské bundě líp hodí. Za týden potom přišla další zvěst, která se mně zprvu zdála být příznivá. Výcvikové středisko v Litoměřicích je zrušeno! To znamená, že už mě tam nemůže velitel poslat, ani kdyby mu najednou přidělili perfektního písaře. Brzy mi ale došlo, že tak jednoznačná výhra to zase není: Co když po čase nás všechny, co jsme neprošli výcvikovým střediskem, jednoduše propustí? Jsme tady takoví už jen čtyři, jistě by se bez nás obešli. Kdo má za sebou službu v armádě, v policii nebo četnictvu, nemusí se o místo bát. Ale co my čtyři, a hlavně co já? Vždyť už jsem si docela zvykl na to, že tohle bude mé celoživotní povolání a že tady v Mostě jsem doma! Dobrodružství je jistě fajn – ale kdyby to mělo skončit náhlým vyhazovem… Dobrodružství prý málokdy končí happyendem, řekl mi kdysi doktor Bárta. A otec mi často vtloukal do hlavy průpovídku, že jistota je jistota. Vždycky se mi to zdálo směšné a nic neříkající. „To je, jako kdybych řek Voda je voda,“ odsekl jsem jednou otci. Neurazil se chlapečkovou drzostí (bylo mi asi patnáct), jenom se usmál a řekl: „Poutník na poušti by moc dobře rozuměl, co se tím míní.“ Možná – ale jak by tu průpovídku měl pochopit patnáctiletý kluk, žijící v protektorátě, kde voda byla snad to jediné, čeho byl pořád ještě dostatek?
11. Prvního září před šesti léty začala skutečná válka, když Hitler přepadl Polsko ze západu a Stalin pak z vý-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173100