Nejlepší přítel člověka je mol Nejlepším přítelem člověka je mol. Jsem hluboce přesvědčena, že ho provází věrně již odedávna. Protože moli, jak známo, milují kožešiny, museli být chlupatí předkové člověka i mamuti vyhledávanou společností. Jelikož v té době nevycházely žádné noviny (moli nesnášejí tiskařskou čerň), kterými by mohli pravěcí lidé moly odpuzovat, žili spolu jistě v krásné symbióze. Moli jsou od přírody neposední, veselí, společenští. Osobně jsem se s nimi na poslední návštěvě dobře pobavila. Atmosféra v obývacím pokoji začínala být nudná, když hostitelka vyskočila a tleskla. Nastal zlom. Také její muž vyskočil a tleskl. Načež jsme se jeden po druhém roztleskali a běhali po pokoji. Jeden z hostů nakonec mola šťastně rozplácl na oblíbeném místě, na televizní obrazovce. Protože zlatavý prášek mázl pleš inspektora Kojaka, cizí neštěstí všechny ohromně rozesmálo. Nebýt mola, asi bychom si tak neužili. Kdyby jen naši předkové tušili, kolik jednou budeme vyvíjet námahy, abychom se věrných kamarádů zbavili. Co všechno na ně vymyslíme. A jak bude naše neskutečné, nadlidské úsilí korunováno mizernými výsledky. Kdy například bude každý centimetr čtvereční bytu zamořen naftalínem tak, že vstup je možný jen s plynovou maskou a… v koberci tiše odpočívá mol. Zažila jsem v životě chvíle, kdy se mi přítomnost molů doslova hodila. Dala jsem si při toulkách Francií sraz na břehu oceánu. Vítr byl studený, tak jsem v přímořské tržnici koupila starý svetr, zakuklila se a čekala. Zima, tma, kamarádi nikde. Bylo to na depresi, když tu vidím, že v levém rukávu sedí opravdoví kamarádi – moli. Hned jsem se probudila
• 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173095
a začala věrné motýlky pronásledovat podél oceánu. Bylo to úplně bezpředmětné, tady přece neměli kde usednout a množit se, ale zvyk je zvyk. Než jsem je všechny prohnala, večer pěkně utekl a kamarádi přišli. Tažení proti molům přináší občas nejrůznější trapasy. Vyprávějte třeba na recepci ambasády exotické země, že nemáte kapsy saka nacpány vybranými pochoutkami z jejich stolů, ale jen sušenou pomerančovou kůrou. Zkuste na recepci vysvětlovat, že sušená pomerančová kůra je osvědčený prostředek proti molům a vy jste ji jen prostě zapomněli vytáhnout z kapes. Co jen se napřemýšlíme, jak se molů konečně zbavíme. Jaký poslední útok proti nim podnikneme a jak je pošleme rovnou do knihy ohrožených druhů. Sušené kvítky levandule, lístky rozmarýnu, pelargónie, listy ořešáku, jehličí zeravu, cedrové destičky, naftalínové kuličky, fajfkový tabák, jádrové mýdlo. To vše je prý zaručeně účinné. A nad tím vším poletují zdraví, silní, šťastní a adaptovaní moli.
Provence se nedá nahradit Chtěla jsem toho vidět ještě hodně. Nekonečné kazašské pláně, když nad nimi zapadá slunce a vzlétají mohutní orli. Doufala jsem, že uvidím jednou keňskou safari, baobaby, kláštery v Tibetu, mayské stavby či skotská vřesoviště. Od puberty jsem toužila po Londýně a projít se po Abbey Road. Říkala jsem si, jaké je to asi v Antarktidě, na Aljašce nebo na mysu Dobré naděje. Ovšem pěkně jsem se zasekla, a jestli v tom budu pokračovat, neuvidím už nikdy nic. Několik let totiž mířím, stejně neomylně jako střelka k severu,
• 99 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173095
k francouzskému jihu. Když bylo jasné, že letos nikam nejedeme, polkla jsem knedlík v krku a začala vařit poněkud pohřební oběd. Kuře na kari s provensálským kořením. Mlýnek s kořením jsem koupila minulé léto na trhu v Aix en Provence. Aby toho nebylo dost, mlýnek určený nejspíš na ozdobu se rozpadl přímo nad hrncem a místo provensálskými bylinkami byla omáčka ochucena těsněním, pružinou a malým dřevěným kolíkem. Kruci! Ke všemu se letos k novému mlýnku nedostanu. Ani ke své pravidelné každoroční dávce opravdového tepla, neskutečného světla a vůně borovic. Jako starý závislák jsem toužila po levandulových polích, Lubèronském pohoří, vinicích, kamenných statcích, vesnických trzích, nevšímavých francouzských psech a cikádách. Jenže bude houby. A ne lanýže z Vaucluse… Mám dobré kamarádky, které se tam už několikrát se mnou stovky kilometrů štrachaly a možná by měly mít svatozář. Marie nesnáší vedro, Táňa jízdu autem a Libuši přivádí k šílenství, že jedeme do země, kde se hovoří jazykem, který nám nic neříká. Je sice pravda, že jsme, pokud jde o francouzštinu, naprosto nemožné a celou dobu si například myslely, že v obchodě s nápisem „Brocante“ (vetešnictví) prodávají krůty, ale jediné krůty jsme široko daleko byly my. Na druhou stranu se Libuše bravurně dohovořila s Francouzem, po kterém u zavřené benzinky chtěla, aby nám natankoval vlastní kartou, a to prosím ovládala pouze zájmena „moi“ (já) a „toi“ (ty). Francouz jen koukal. Ale tankoval. Letos prý nejedeme. Z různých důvodů. Marušku bolí kolena, Táňa šetří na Kostariku a Libuši, která se začala věnovat tarotu a okamžité věštbě, vyšlo, že Francie není letos žádoucí. Splaskla jsem jak nafukovací balonek. Pak jsem se
• 100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173095