což nebylo ani třeba, protože podle lesku jeho očí jsem pochopil, že jsem se definitivně zmocnil jeho zájmu a on mě nechá dokončit můj monolog: „Jistě, Freud sám usmrtil několik svých pacientů, což se můžeme dočíst například v jeho spisech, kde se při jednom výkladu snu zmiňuje o svým pacientovi, kterej šňupal příliš, a on mu poradil, vzhledem k jeho zdevastované ústní dutině, ať přejde na nitrožilní užívání kokainu, ale už mu neřekl o možným riziku infekce a ten nebožák zemřel. Freud zabil několik lidí svýma lékařskýma radama, ale jak to mohl tušit? Všechno bylo v začátcích. On sám šňupal deset let kokain a byl předním odborníkem na tuhle látku. Byla jiná doba. Doba, na jejímž počátku bylo zneužívání morfia naprostou anomálií a kokain byla nová látka, stejně jako heroin uvedenej na trh s bombastickou reklamní kampaní, tuším, že v roce v roce 1898, kterej sis mohl volně koupit v lékárnách po celým světě i mnohem později, kdy už opium, morfium a kokain začínaly být pod kontrolou. Typologie tehdejšího uživatele těchto drog byla naprosto odlišná než například v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátýho století u heroinu. Padesátiletej běloch z upper class se stálým zaměstnáním a trestně naprosto bezúhonnej. Lidi brali opium a jeho deriváty, aby získali energii k pracovním úkolům, a výsledkem byla činorodost. Pokud neměli žádný omezení při obstarávání svých dávek, neměli důvod ke kriminálnímu chování, který bylo v té době minimálním rizikem. Později se však stal motiv užívání drog naprosto opačnej. Lidi je brali, aby unikli před svýma povinnostma, a ne aby jim za pomocí těchto látek úspěšně čelili. Drogy začaly později bezproblémový narkomany společensky marginalizovat, a ne integrovat. A co myslíš, že způsobilo tuto radikální proměnu a vedlo ke kriminalitě spojené s fetováním? Pochopitelně Harrisonův zákon z roku 1914 a další omezení a zákazy. Čísla hovoří jasně. Po dalších protidrogových opatřeních, který tvrdě postihovaly užívání heroinu, vzrostl vlivem těchto zákonů počet závislých během šedesátých let minulýho století nejmíň deseti násobně. Byla to opravdová tragédie a americká vláda ji nevědomě a někdy vědomě podporovala. Chápu, že na začátku dvacátýho století nikdo o těchto látkách moc nevěděl. Angličani do Číny vyváželi tuny 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173052
morfia, zázračnýho léku známýho jako Kristovo opium, kterej měl všechny ty nebožáky vyléčit ze závislosti na opiu, aby pak německý lodě přirážely k čínským břehům s dalším nekonečným nákladem heroinu, kterej měl tentokrát vyléčit morovou závislost vypěstovanou na morfiu, a tak se ďábelská spirála šroubovala v nejdusivějších tornádech otroctví bolavé duše a těla až do moderního věku, kdy je závislost na heroinu léčená metadonem. Ale to bylo způsobený nevědomky, ne jako vývoz opia ze zlatýho trojuhelníku do Ameriky, kterej organizovala tehdejší cia a kupovala si jím tak partyzánský skupiny ve Vietnamu bojující s komunistickým severem. A podob ný špinavosti se opakovaly ve válce v Afghánistánu. Američani za plavili svoji zemi heroinem, tím nejčistším, jejich tajný služby jsou horší než všichni Escobarové, proti kterým později jejich následovníci bojovali.“ Na chvíli jsem přestal žvanit a napil se. Vybavily se mi obrázky náklaďáků ustupujících Francouzů, kdy už bylo jasný, že sever Vietnamu obsadí jih, jak mně to vyprávěla jedna stará žena před několika lety uprostřed letní noci v Nice, kde jsem u ní přespával. „Jednoho rána jsme přišli všichni k snídani a jeden z mužů z našeho týmu měl strašlivé krvavé vředy na obličeji. Hned se všem omluvil, jak vypadá, a řekl, že se snaží přestat kouřit opium,“ překládal jsem si ze vzpomínek její anglický slova nasáklý silným francouzským přízvukem. Byla překladatelkou pro nato a vyprávěla mi o všem. O kuřáckých místnostech natřených uvnitř sytou rudou a oranžovou barvou a o stovkách společně kouřících mužů, uléhajících na tvrdý lavice a upadající do měkkýho snění. „Jednou mě pozval na večírek nějaký krajan,“ řekla a já si dolil víno z lahve na stolku před restaurací ve staré části města utopené ve vlahé jihofrancouzské noci. „A nakonec tam byl jen on sám. Prý taková večeře s přáteli,“ mrkla na mě a pokračovala: „A po večeři se mě zeptal, Do you want to smoke? Yes, I do, řekla jsem, protože jsem v té době byla zvyklá kouřit cigarety a myslela jsem ve své naivitě, že se ptá na tohle. A on přinesl dýmku s opiem. Kouřila jsem, ale nic jsem tu noc neviděla, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173052
i když jsem to zkoušela ve Vietnamu ještě dvakrát. Ale mnoho mých kolegů divoce snilo a neodjíždělo se jim tak lehce jako mně. Návrat pro ně byl smrt, protože ceny a množství opia v jihovýchodní Asii jsou nesrovnatelné se západní Evropu. Návyk byl strašlivý, a kdyby zůstali ve Vietnamu, smrt by je stejně neminula… „Ale to se vztahuje k našemu tématu jen okrajově,“ začal jsem se znovu věnovat svýmu společníkovi: „Ty jsi tady řekl, že umění s sebou vždycky nese morálku a dobro, a že umělci jsou ve skrytu duše morální, slušní, čestní a dobří lidé. Obzvlášť ti, co vytvářeli nejlepší umělecká díla, je to tak?“ „Ano. Já si to myslím. Možná, že jsem idealista, ale je to tak. Něco tak nádherného jako van Goghovy a Manetovy, Gauguinovy obrazy, něco jako francouzská poezie, romantická filozofie nemůže přeci vzniknout bez kousku dobra a pro dobro samo,“ řekl ten hoch a bylo vidět, že tomu chudák opravdu věří. Připomněl jsem si Komenskýho, kterej někde psal cosi jako, kdo nepřispívá do umění morálkou, nepřispívá do něj vůbec, a v duchu jsem si odplivl. Takový kecy. Gauguin byl despota a egoista. Poté co se pohádal s van Goghem, si ten nebožák uřízl ucho. Van Gogh, kterej trpěl na konci života syndromem pica, chorobnou touhou jíst a pít nejpodivnější věci jako barvy, ředidlo, terpentýn, rozhodně nemaloval, aby šířil dobro a lásku. Chtěl objevit neobjevitelný, byl posedlej a napůl blázen. „Zmínil jsi tady francouzskou poezii. Co takhle základy moderní poezie, jako Baudelaire? Četl jsi třeba životopis Bauedelaira od Hen riho Troyata? Já osobně nesnáším ten nafoukanej uslintanej tón tohodle nadřazenýho šaška a akademickej žvást na přebalu knihy, že Troyatovi se nakonec podařilo stát se členem Francouzské akademie, kdežto Baudelairovi ne, jako by to snad někoho zajímalo. Ale Baude laire byl bezpochyby, krom toho, že to byl literární génius, i feťák, sobec, podvodníček, ožrala a zbabělec. To si můžeme ověřit i z jiných zdrojů. Ale díky jeho vnitřním temným umělým rájům, protože kouřil opium a viděl žlutý mlhy a sužovaly ho nejpodivnější halucinace, si můžeme vychutnat tu apokalyptickou, morbidní, démonickou svíravou temnou slizskou krásu, kterou pocukroval geniální sevřenou 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173052