Ken Wood - Perly královny Maub (Ukázka, strana 99)

Díl třetí: Ostrovy

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172782

1. kapitola: Setkání Ani samotný Bellios, který se před okamžikem vyhoupl z hlubin oceánu a ozářil purpurovým svitem rozlehlou ostrovní říši, nemohl vymazat vrásky z ustaraného Dalwondova čela. Prošedivělý bojovník, jehož bezmeznou statečnost a smysl pro čest obdivovali přátelé i nepřátelé, byl nedávno povýšen a převelen z Černé kosatky přímo do výstavních chrámů Maubanikau. S dalšími pečlivě vybranými strážci dostal úkol a za něj ručil hlavou vládkyni ostrovní říše - královně Maub.

Dalwond O’Hara postával u červené varhanitkové stěny vykládané purpurovým jantarem a střídavě hleděl na vytlačené stopy po nohách černého nábytku a na neustále pobíhajícího chlapce, jenž se schovával do těch nejnemožnějších skrýší. Nyní skočil do poloprázdné bedny s barevnými pokroutkami a přikryl se víkem. „Rone, ptám se potřetí - a tentokrát přestává veškerá legrace! Kam jsi schoval ten příborník?“ Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistě by si pomyslil, že starý námořník pozbyl rozumu. Vždyť masivní trnatcový příborník, část výkupného náčelníka z Ostrovů Věčného příboje za jeho dcerku, vážil jistě tři sta kilogramů. A osmiletý chlapec jukající z palmové bedny by unesl sotva jednu přihrádku. „Dalwonde, ty se na mě zlobíš?“ „Zlobím! Kdybys byl můj vnuk, tak Moudrá hlubina ví, že bych ti seřezal zadek! Máš štěstí, že ti nesmím zkřivit ani vlásek,“ dobručel si pro sebe bojovník dodatek svého dalšího bezvýsledného výchovného příspěvku. „A naplácal bys vnukovi, i kdyby ho někdo unesl a on zlobil toho, kdo ti ho ukradl?“ Dalwond se těžce posadil a povzdechl si. „Ty kluku, ty mi dáváš.“ Měl už pět vnoučat, ale neúprosná dětská logika ho stále dokázala vyvést z míry. Samozřejmě, že Ron Wood měl pravdu. Nejenže by nepotrestal unesené dítě, to je přece jasné, ale šel by ho vysvobodit bez ohledu na ohrožení vlastního života. A potom běda bídníkům, kteří vztáhli ruku v zájmu mocenských hrátek na děti! Námořník si opět hořce uvědomil svou roli hlídacího psa. Nikdy nepočítal s tím, že po bitvách s piráty a lapky skončí kariéru jako žalářník osmiletého kluka. „Rone, nech toho. Vždyť jsem ti vyprávěl, jak jsem se k tobě dostal. To, že tě musím hlídat, mě vůbec, ale vůbec netěší. Radši bych tě vrátil rodičům,“ sklesle dodal Dalwond. „Já jsem tě nikomu neukradl.“ Ne, on ne. Tak rozkázala záhadná ženština, jež se před pár lety objevila v čele Černého loďstva a během několika oběhů si podmanila většinu ostrovních států. Na místa původních králů či náčelníků dosadila zlotřilou chudinu štítící se poctivé práce a nechala ji vládnout dle libosti. A podle toho to tak na nedávno bohatých ostrovech vypadalo. Diktatura lůzy vzešlé z přístavních krčem a pašeráckých doupat drancovala jak nerostné bohatství, tak lidský potenciál doslova na doraz. Jediným úkolem dosazených regentů bylo udržovat pořádek a dodávat válečný materiál a vojáky pro stále rozsáhlejší námořní ofenzivu.

Maub jim za to ponechala zcela volné pole v plnění vlastních pokladen na úkor lidu, jemuž bezohledně vládli, a v rámci takzvaného „klidu pro práci“ mohli samozřejmě likvidovat vnitřní nepřátele nebo ekonomicky či politicky nepoddajné ostrůvky. „…a jestliže svěřenou práci kapitán Dalwond O’Hara odmítne, nebo ji bude vykonávat tak, aby svou nečinností či lhostejností poškodil záměry, které skrze následovníka Velké říše hodlá královna Maub dosáhnout, bude rodina kapitána Dalwonda O’Hary až do třetího kolena, nezletilé děti v to počítaje, nabodnuta na bronzové háky ve Zdi pravdy. Proti tomuto rozhodnutí neexistuje žádné odvolaní ani jiný opravný prostředek.“ Dalwond si dobře vybavoval chvíli, kdy mu papoušek pošťák, přezdívaný též papoušek práskač, doručil osudný pergamen. Moudrá hlubina ví, jak rázně a unáhleně se v první chvíli rozhodl. Jenže v okamžiku, kdy si připásával opasek s mečem a do vesty vkládal sebevražedné nálože detonaxu, vtrhla zrovna do kuchyně vnoučata a naskákala na něj, ve dveřích se šťastně smály obě dcery, a v tom zatmění mysli přešlo. Vztek odvanul a zbyla bezmoc. Uvědomil si, co by býval provedl. Moudrá hlubina ví, že se chtěl vydat do paláce Maub a tam všem rázně vysvětlit svůj pohled na věc. Ale dopadlo to tak, jak si to vládkyně Velké ostrovní říše, jak své nové panství pyšně nazvala, představovala. „Dalwonde,“ vyrušil námořníka z úvah chlapec, „příborník je na místě. Vidíš?“

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172782

Viděl. Monumentální kus z černého korálu se nacházel v místech, jimiž před chvílí procházel a zmateně ohmatával v podlaze vytlačené stopy. Ani se nezmohl na obvyklé zaklení, jenom mávl rukou a zamumlal: „Ty kluku, ty mne stejně nakonec přivedeš do neštěstí.“ Ron Wood vylezl z bedny, rozběhl se a skočil šedivému bojovníkovi na hruď. Dalwond ho v letu zachytil a přitiskl k sobě. „Neboj, Dalwonde, já tě nedám,“ zašeptal mu Ron do ucha. „Protože jsi můj kámoš.“ Ostřílenému mořskému zoofovi na okamžik zvlhly oči. Zamrkal, aby se zbavil proradné vlhkosti. „Však ty můj taky, prevíte.“ „Rrron Wood a jeho strrrážce urrrychleně ke krrrálovně!“ zaječel papoušek práskač. Právě vlétl do kuchyně a rrrozkaz opakoval do omrrrzení. „Jen se neposerrr,“ zahučel Dalwond a hodil po ptákovi mahagonovou kvedlačku. „Krrreténe,“ dodal Ron důležitě a pohlédl na Dalwonda. Námořník souhlasně kývl, postavil chlapce na podlahu a pronesl: „Nuže, pojďme. Paní Maub se na nás jistě těší.“ „Jenže my na ni ne.“

***

A tak šli. Ron Wood šel ke královně již poněkolikáté, ale dosud nikdy nespatřil její tvář, to se nepodařilo téměř nikomu. Záhadná vládkyně zpravidla nosila černý závoj nebo safíry a démanty zdobenou korunu, plynule přecházející v masku.

Ron Wood tušil, o čem zas bude řeč. Paní tajemná potřebovala jeho Černou perlu, talisman, jenž mu darovala Zootys, současná panovnice podzemní říše Gruulů. Královně Maub se nedařilo výjimečný magický artefakt získat. Několikrát ho měla na dosah ruky, ovšem v těch chvílích se jaksi zamihotal okolní prostor a perla zmizela. Maub si dobře uvědomovala, že čas hraje proti ní. Stejně jako si byla jistá, že pokud nebude zbytečně dráždit Rovnováhu, může si ještě několik úplňků dopřát. Těch však nezbývalo moc. Dnes to byl třináctý pokus…

Dalwond O’Hara kráčel po chlapcově boku a v duchu se opět bránil neodbytným myšlenkám, dotěrnějším než hejna bzukoidů v bažinách Guarralcanalu. Týkaly se posledních bojových úspěchů spojeného loďstva královny Maub, v čele s Černou flotilou. Při vzájemných střetech, ať se to týkalo námořních bitev či pozemních bojů na obsazovaných ostrovech, bylo válečníkům bojujícím pod černou vlajkou jasné, že vyjma Černé flotily je loďstvo Velké říše technicky mnohem vyspělejší, námořníci a vojáci plavící se pod zástavou Kena Wooda prošli nesrovnatelně lepším výcvikem, a také jejich morálka vysoce převyšovala kázeň námořních jednotek, které Maub narychlo sháněla pomocí loutkových režimů po všech zátokách a přístavech.

Nicméně, Dalwond si vybavoval několik momentů, kdy se bitva již zdála být rozhodnuta ve prospěch Velké říše, ale záhadným řízením Osudu se válečné štěstí na poslední chvíli přiklonilo na stranu královny Maub. Kolikrát by bylo vhodnější termín štěstí nahradit jinými výrazy, třeba podraz či nepovolený úder, ale prostí námořníci po vítězné bitvě takhle neuvažovali. Pouze část členů admirality nebo velitelé jednotlivých svazů si uvědomovali, že se děje něco podivného, cosi se vznáší ve vzduchu, dalo by se popsat okřídleným úslovím. Což se potvrdilo během rozhodující bitvy v Korálovém moři, při níž Maub nechala vztyčit mezi bojující flotily Černou stěnu. Lodní astrolog O’Harovy vlajkové lodi z rozhovorů s hvězdami na jedné tajné seanci poodhalil závoj, kterým byla obestřena královna Maub. Za neznámou vládkyní stojí síly Černé galaxie, a snad i sám Vládce Černých Hlubin! Odvážný hvězdopravec téže noci skonal v hrozných křečích.

Druhého dne Maub svolala velící důstojníky a sdělila jim v podstatě totéž. Někteří se kupodivu postavili proti tomu, aby byli ve službách temných sil. Maub byla velkorysá, nic jim sáhodlouze nevysvětlovala. Sedmnáct z nich nechala rovnou narazit na háky ve Zdi pravdy, zbylých třináct bylo tohoto rozmaru ušetřeno. Život se pro ně ovšem od té chvíle stal horším než smrt. Volba, před kterou je mořská vládkyně postavila, byla jasná: „Buď mi budeš sloužit do roztrhání těla, nebo popravím tvé vnuky, děti, manželky, rodiče a naposled se ty sám vrhneš rozervaný vztekem a žalem z popravčí plošiny Zdi pravdy!“

***

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172782