Recesivita Večeře u Huga a Jean Millerových, Galton Avenue 34. Dvojdomek, jakých ve třicátých letech dvacátého století vyrašilo na anglických předměstích nepočítaně. V době největšího rozmachu eugeniky, kdy Společnost pro eugeniku agitovala pro selektivní sterilizaci a kdy Gropius, Le Corbusier a Mies van der Rohe stavěli po celém evropském kontinentu betonové krychle, nabídla Británie novému člověku a jeho manželce tohle. „Nemůžeš to přehlédnout,“ řekla mi. „Je to jediný domek, který má satelit nabarvený tak, aby splynul s průčelím.“ A skutečně tam byl, vystupoval ze zdi těsně nad arkýřovým oknem, dokonale zamaskován pečlivou malbou napodobující cihly. Všechno ostatní – bezvadně posekaný trávník před domkem, květinový záhon s fialkami a hrachory, nenápadný trpaslíček rybařící v koupadle pro ptáky, cestička vydlážděná plochými kameny, Ford Escort stojící před garáží – to všechno splývalo se zbytkem ulice stejně dokonale jako satelit s cihlovou zdí. U dveří mě přivítal její manžel. Měl nazrzlé vlasy a modré oči (oboje autozomální recesivní, chromozom 4, respektive 19), a přestože spojitost mezi zrzavými vlasy a vznětlivostí je naprosto nepodložená, v případě Huga Millera měl člověk pocit, že by na tom něco mohlo být. „Vy musíte být doktor Lambert,“ prohlásil a znělo to, jako bych něco provedl, jako bych se dopustil nějakého skutečně odsouzeníhodného prohřešku. „Příliš mnoho dalších možností se nenabízí, že?“ odpověděl jsem a on se trochu namíchnutě zasmál. V úzké vstupní hale stál věšák na klobouky bez jediného klobouku („Manželka je blázen do starožitností.“) a naleštěná kopie edvardiánského telefonu. Na zdi visela reprodukce van Goghovy ložnice v Arles – pokoje, z něhož není úniku, protože dveře blokuje obrovská neforemná postel – a zarámovaný diplom, hlásající, že Hugo Miller je členem Asociace certifikovaných stavebních inženýrů. A byla tam cítit vůně, nasládlá,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172754