zu; jest proti nim učiněn plůtkový zátaras uprostřed mezi oběma dopravními směry, zátaras mobilní, leč betonový, jenž vede k tomu, že naň křepký stařík s řídkým čínským vousem nejdřív vyleze a pak z něj spadne nebo seskočí před nejbližší auto; zpravidla není odhadnutelné, spadne-li dopředu či dozadu. To vše ovšem za předpokladu, že nejde o křížení ulic, odbočení do příjezdové cesty k hotelu, náměstí nebo konečnou autobusů. Křížení ulic se na vědomost dává zvláštním výstražným znamením, na němž se sráží auto nákladní s autem osobním za hromu, blesku a, podle výronů dýmu soudě, atomové fúze. Jestliže naše výstrahy mají nedomrle úřední názvosloví, jako „Dej přednost v jízdě po hlavním něčem“, pak tento plnokrevný znak nelze pojmenovat jinak než „Dělej co dělej, nabiješ si kokos“. Křižovatka takto mnohoslibně anoncovaná pak je opatřena vyvýšenou policejní budkou, na níž policista buď je a kouří cigaretu, nebo je a nekouří, nebo je, kouří a rozpažuje, nebo není, nekouří a nerozpažuje. V této činnosti se buď sčítá nebo uzastupuje s dopravními světly. Na křižovatku dorazivší řeky se tím vším zčásti řídí, zčásti, to jest z cyklistické části, neřídí. Velocipedisté totiž oblévají křižovatku podle jakýchsi jiných, spíše fyzikálních zákonů relativistických, neboť, jedouce spíše všemi směry, nicméně dospívají do svého směru původního nebo do protisměru, v němž se jim zalíbilo. Výsledný dojem z křižovatky je cosi na způsob emergence maršála Smutse. Zahrnuti v jakémsi rostoucím a směřujícím celku, vynoříte se a pokračujete, a aj, jest to velmi dobré. To se vše děje v maximální rychlosti, jež jest udána jako 50 kilometrů v hodině, ale je to zpravidla méně. Zdeněk Seydl napsal v roce 1959, že Číňanům dá práci, než se naučí jezdit autem, ale naučí-li se to, dělají to, jako kdyby vyšívali. Myslím, že dneska už jim dá spíš práci vyšívat, ale ten společný jmenovatel zůstal. Čímž se umožňuje onen na Západě nevídaný fenomén, že auto rozmlouvá s chodcem bez nenávisti a lahodně dlí spolu náklaďáky i cyklisté, jimž nedrží příliš pevně ani kohouti, ani řídítka. Ustavičně jste tváří v tvář, oko v oko bližnímu, formálně tedy účastníku doA L A D I N O VA L A M PA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172717
pravy. Oko našeho účastníka dopravy, jenž vám i s kolem nalehne na kapotu auta, nebývá naplněno sympatií, oko automobilisty pak srší určitými silně emotivními výrazy, z nichž Horatiovo Odi profanum vulgus et arceo jest ještě tak nejoptimističtější variantou, pokud ovšem „profanum vulgus“ nepřekládáme jako „sprostý lid“, nýbrž rovně a jasně: jako hovada. Zde však v orientálním oku panuje klid, černý, tmavohnědý a trošičku šikmý, leč neochvějný klid, a spíše něco jako Kiplingovo Jsme jedné krve, ty i já… jakkoli jseš v Nissanu, krajane, a já vezu dvě děti na rámu kola staršího deseti let a znalého koroze a entropie jako sám Claudius. Ano, zde se vrací světu harmonie, zde trvá harmonie, zde jest harmonie úměrná binci, zde jest jedna jediná duše úměrná miliónům duší, netře se o ně s jiskřením a vznikem značné statické elektřiny, nýbrž za jisté neutralizace nábojů a s jistou hluboce zakořeněnou lahodností, namnoze nelítostnou lahodností, leč přece jen… Ne že by nikoho nepřejeli, za čtyři dny jsem viděl dva, byli naloženi příslušným automobilistou bez valného narušení plynulosti dopravy a bez valné účasti běločepičné policie, mezi přejetým a přejížděčem nepanovaly příliš křesťanské relace, nýbrž přejedší motorista přejetému cyklistovi nesamaritánsky, nekřesťansky, byť nevelkým hlasem, vyčítal, jelikož týž mu krvácel na sedadlo hondy, ale i to vše se dálo s jistou harmonií, neboť i statistická pravděpodobnost střetu patří k harmonii, a nikdo se ničemu nijak nedivil a nevyskytl se „profanum vulgus“ čili rovně a jasně: „všichni jste hovada“. Nevím, kdo jest v Pekingu ten Arión, ale je to pěvec velmi, velmi starý. Velmi starý pěvec, který vydrží civilizaci jako řemen, stojí za pozornost.
Ulice Sanlitung z osmého poschodí Na ulici Sanlitung se schyluje jednak k večeru a jednak k bouřce, takže je žluto, prach se žene ze stavenišť, na přízemních baráčcích plácají poněkud liberálně
A L A D I N O VA L A M PA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172717
upevněné střechy z dehtového papíru a proud cyklistů se čeří rychleji a s intenzivními víry vznikajícími náhlými odbočeními a navraceními. Prodavač melounů se snaží spoutat slunečník, zatímco melouny se snaží odpoutat a osamostatnit se jako duše obézních básníků v klínu kamenných hor. Středem ulice se ubírá mladý muž tlačící dvoukolák, na němž je narovnáno osm rozměrných, leč prázdných lepenkových krabic. Je úžasné, jak dlouho krabice balancují na vozíku v podmínkách, kdy se kutálejí melouny; ale balancují. Vypadá to, že je v nich jistá tajemná síla Cesty, o níž nás informuje Starý Mistr (Lao C´), jenž rovněž soudí, že „kdo ovládá ten způsob taa / nežádá si nikdy úplného naplnění / a jenom to, co si nepožádalo naplnění / může být jakkoli ošuntělé / a přece / vždy znovu a znovu dokonale ukončené“, takže zcela nenaplněné škatule jsou vlastně vpravdě naplněné a jejich prázdnota je jejich smyslem, jenž jest příčinou jejich váhy a síly taa, směle odolávající vánkům, větrům, vichřicím a jiným. Leč posléze fyzika v rámci čtyř inovací vítězí nad metafyzikou a škatule opouštějí dvoukolák a skluzem putují po ulici Sanlitung. Mladý muž postaví dvoukolák šikmo uprostřed jízdní dráhy a poklidným krokem se ubírá za krabicemi. Uchytiv tři z nich, vrací je na ložnou plochu, aby mohl pronásledovat další tři, z nichž polapí dvě a vrací na dvoukolák, jejž mezitím opustily dvě z prvých. Mladý muž, jenž zřejmě nevěda vyznává Mistra Lao C´pravícího, že „ten, kdo zná danost / přijímá / a kdo přijímá / je všeobecný / a všeobecné je královské / a královské je nebeské / a co je nebeské, je tao“ – tedy mladý muž v modrém plátěném obleku přináší tu dvě škatule, zatímco jedna prchá, jindy pak tři škatule, zatímco jedna odjíždí, dvoukolák čeká, auta se škatulím, mladíkovi i dvoukoláku s naprostým poklidem vyhýbají, zdá se, že i bouře čeká, a mladík přináší najednou čtyři škatule, jedna odlétá, dvě zalézají pod dvoukolák a krabice, zřejmě nadaná prasilou jang, dokonce celou chvíli stojí na okraji ložné plošiny na hraně.
A L A D I N O VA L A M PA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172717