KAPITOLA ŠESTÁ
N
azítří ráno, asi hodinu předtím, než jsem chtěla vstát z postele, se ozvalo zaklepání na hlavní dveře. Slyšela jsem je jenom díky tomu, že se Bob přikradl ke mně do pokoje, vyskočil na postel, kde neměl co pohledávat, a protože jsem ležela na boku, uvelebil se mi ve volném prostoru za pokrčenými koleny a začal hlasitě příst. Sáhla jsem rukou dozadu a podrbala ho mezi ušima. Kočky jsem měla strašně ráda, stejně jako psy. A kdybych netrávila tolik času mimo domov, nějaké štěně bych si určitě pořídila. Jedno mi před časem nabídl Terry Bellefleur, ale já jsem s rozhodnutím váhala tak dlouho, až mu nakonec žádné nezbylo. Zajímalo by mě, jestli by Bobovi vadilo, kdybych mu obstarala kočičí družku. Žárlila by Amelia, kdybych si koupila nějakou micku? Když jsem se pak zavrtávala ještě hlouběji pod přikrývku, neubránila jsem se úsměvu. Už jsem ale neusnula, takže jsem slyšela to zaklepání na dveře. Zamumlala jsem na adresu neohlášeného návštěvníka pár nelichotivých slov, vklouzla jsem do trepek a hodila na sebe bleděmodrý koupací plášť. Ve vzduchu se vznášel ranní chlad, který mi připomněl, že už je říjen, i když přes den ještě bývalo teplo a slunečno. Už jsem tu zažila několik halloweenů, kdy jsem si musela svléknout svetr, protože mi bylo příliš teplo, a naopak několik jiných hal-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172697
HŮŘ NEŽ MRTVÍ
99
loweenů, kdy se koledníci putující od jednoho domu k druhému neobešli bez kabátu. Podívala jsem se ven kukátkem ve dveřích a spatřila postarší mulatku s mohutnou hřívou bílých vlasů a ostrými rysy v obličeji – s úzkým nosem, rty i očima. Nezdálo se mi, že je ozbrojená nebo nebezpečná. Což jen dokazuje, že první dojem bývá mylný. Otevřela jsem dveře. „Mladá paní, přijela jsem navštívit Amelii Broadwayovou,“ oznámila mi s dokonalou anglickou výslovností. „Pojďte prosím dál,“ vybídla jsem ji, protože šlo o starou ženu a já jsem byla vychovávaná k tomu, abych se ke starším lidem chovala zdvořile. „Posaďte se,“ vyzvala jsem ji a ukázala na pohovku. „Půjdu nahoru pro Amelii.“ Vůbec nepovažovala za nutné omluvit se, že mě vytáhla z postele nebo že přišla bez pozvání. Otráveně jsem vystoupala po schodech do prvního patra, ale zůstala jsem tam překvapeně stát a zírala jsem, jak to tam Amelia vylepšila. Obě horní místnosti byly zařízené jen nejnutnějším nábytkem, ale Amelia si z té větší, do níž se vcházelo po pravé straně, udělala ložnici, zatímco místnost nalevo proměnila v obývák. Pořídila si do něj televizi, křeslo, pohovku, malý pracovní stolek s počítačem a několik pokojových květin. Pokud vím, tu ložnici vybudovala jedna z generací mých předků, která se ve velmi krátkém čase rozrostla o tři syny. Byla v ní jen malá vestavěná skříň, ale Amelia za pomoci internetu odněkud sehnala pojízdné stojany na šaty a šikovně je využila na zavěšení své garderoby. V nějaké internetové dražbě si zase koupila trojdílnou španělskou stěnu, celou ji přemalovala a použila ji k zakrytí těch stojanů s oblečením. Od bílých zdí se odrážel jasně zbarvený přehoz přes postel a starý stůl, který Amelia znovu nalakovala a používala ho jako kosmetický stolek. A uprostřed téhle veselé pastvy pro oči se choulila jedna smutná čarodějnice. Amelia seděla na posteli a na hlavě měla zvláštní „rozcuch“, který jí trčel do všech stran. „Dole jsem někoho slyšela. Kdo to je?“ zeptala se mě přidušeným hlasem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172697
100
Charlaine Harris
„Nějaká dost stará mulatka. A s dost proříznutou pusou.“ „Potěš pámbu!“ vydechla Amelia a zprudka se zabořila do haldy polštářů, které měla za zády „To je Octavia.“ „Hele, tak seběhni dolů a promluv si s ní. Já ji zabavovat nemůžu.“ Amelia otráveně zavrčela, ale smířila se s nevyhnutelným osudem. Vstala z postele, svlékla si noční košilku, oblékla si podprsenku, kalhotky a džíny a pak vytáhla ze zásuvky svetřík. Já jsem seběhla dolů, abych Octavii Fantové vyřídila, že moje spolubydlící za chvíli přijde. Až Amelia půjde do koupelny, stejně bude muset kolem Octavie projít, protože mám doma jen jedno schodiště. Ale aspoň jsem mohla nečekanou návštěvnici připravit na Ameliin příchod. „Můžu vám nabídnout kávu nebo čaj?“ zeptala jsem se mulatky, která se bystrýma hnědýma očima pozorně rozhlížela po celé místnosti. „Jestli máte čaj, jeden šálek bych si dala docela ráda,“ odpověděla Octavia Fantová. „Ano, paní, máme,“ ujistila jsem ji a v duchu jsem děkovala Amelii, že mě přesvědčila, abych čaj koupila. Sice jsem netušila, co to bylo za druh, a nezbývalo mi než doufat, že je sáčkovaný, protože pravý sypaný čaj jsem nikdy v životě nevařila. „Fajn,“ řekla žena a žádnými dalšími zdvořilostmi se už neobtěžovala. „Amelia je už na cestě, bude tady každou chvilku,“ pokračovala jsem a v duchu jsem horečně uvažovala, jak mám ženě taktně naznačit, že ze všeho nejdřív musí Amelia prosvištět kolem ní do koupelny, aby si došla na záchod a vyčistila si zuby, takže by bylo dobré, kdyby si jí v té době nevšímala. Potom jsem to ale vzdala, protože jsem jakoukoliv podobnou snahu považovala za zbytečnou, a prchla jsem do kuchyně. Sáhla jsem do jedné z poliček, které jsem vyčlenila Amelii, vytáhla z ní šálky a podšálky na čaj a postavila je na podnos. A než se mi uvařila voda, přidala jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172697