Kapitola osmá
B
utchovi trvalo tři dlouhé a nejisté dny, než se probudil a vynořil se z kómatu po způsobu bójky, která se vyhoupne z bezrozměrné temnoty a kymácí se na hladině reality tvořené jen obrazy a zvuky. Konečně si byl s to dát dvě a dvě dohromady, aby pochopil, že se dívá na bílou zeď a v pozadí slyší tiché pípání. Nemocniční pokoj. To by sedělo. A popruhy na pažích a nohou jsou pryč. Jen tak pro zábavu se převrátil na záda a nadzvedl hlavu a ramena z lůžka. Zůstal vzpřímený, protože se mu líbilo, jak se místnost otáčí. Aspoň má nějaké rozptýlení od bolesti a fyzických útrap. Pokud si dobře vzpomíná, zdály se mu bizarní, a přesto senzační sny. U postele seděla Marissa a starala se o něj. Hladila mu paži, vlasy, obličej. Šeptala mu, aby s ní zůstal. A právě její hlas ho udržel naživu a chránil před bílým světlem, které, jak ví každý moula, který viděl Poltergeista, je bránou do posmrtného života. Kvůli ní se držel zuby nehty a soudě podle rovnoměrného a silného srdečního rytmu věděl, že to dokáže. Jenomže ty sny lhaly. Pochopitelně tady nebyla, a on teď bude trčet v tomhle vaku z kůže tak dlouho, dokud ho nepotká další podobný průser. Typický. Díky svýmu pochybnýmu štěstí ještě dýchá. Zašilhal na stojan s infuzí. Obrátil oči k plastovému sáčku od katétru. A stočil zrak ke dveřím, za nimiž tušil koupelnu. Sprcha. Bože, za sprchu by dal cokoli. Posunul nohy přes okraj matrace s vědomím, že to, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172692