Christine Feehan
„Jsem v pohodě,“ odvětila Lea. Už celé dny ji bolela hlava, ale před Tysonem to nechtěla přiznat. Ruku neodtáhla a palčivě si uvědomovala, jak ji bříškem palce hladí na jemné kůži na zápěstí, až se jí rozechvěl žaludek. Z nikoho jiného se jí zatím žaludek nikdy nerozechvěl. „Určitě ty schody zvládnu,“ odpověděla. Tyson si přitiskl její dlaň k hrudi a spolu s ní se vydal na dlouhý výstup. Schody do skály už začali vysekávat před sto lety, a každá nová generace přidala kus, aby si usnadnila cestu k moři. Na některých místech bylo při jedné straně schodiště dokonce vybudováno zábradlí. Tyson vedl Leu tak, aby se ho mohla bezpečně přidržovat. „To je dobře, že se cítíte v pořádku. Nerad bych, abyste tu malou nehodu použila jako výmluvu, jak se vytratit z našeho rande.“ „Rande?“ vyjekla překvapeně. „My přece nejsme na rande.“ „Ale jo, jsme.“ Lea rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, já na žádná rande nechodím.“ „No, se mnou jste teda na rande byla. Zeptal jsem se vás a vy jste řekla ano. Chcete to snad popřít? Vím jak vás přitahuju,“ dodal vyzývavě. Lea se tvářila pohoršeně. Byl to jediný způsob, jak se nezačít smát. „To teda ne. Jak vás to napadlo?“ „Ale jo. Řekla jste ano, když jsem se vás ptal, jestli se mnou půjdete.“ Vážně pokýval hlavou a zahleděl se jí přímo do očí. „Tak už toho nechte, Drakeová. Přece v té nemocnici. Nechcete přece tvrdit, že jste neřekla, že byste si se mnou ráda vyšla.“ „A co jsem říkala ještě?“ otázala se s čirou zvědavostí. „Že jsem skvělý. Což tedy jsem!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172691
Nebezpečné proudy
„To už přestává být legrace, Tysone. O tomhle jsme spolu nikdy nemluvili. A já nechodím na žádná rande.“ „Ale jo, chodíte. Chodila jste s tím připitomělým doktorem z úrazovky, však víte, koho myslím. Nosil příčesek.“ „Nenosil! To jsou jeho vlastní vlasy! A není vůbec připitomělý.“ Přimhouřila oči a zabodla do něj pohled. „Jak víte, že jsem s ním chodila?“ „Od Sama. To on je zdrojem všech informací. Však víte, to on vám řekl, že jím brambůrky z pytlíku. A ten doktor z úrazovky byl fakt idiot. Jednou jsem se s ním bavil a on mi řekl, že se dostal na svůj post díky rodinným konexím a politickým stykům.“ Lea si povzdechla. „No, ale já stejně skutečně nerandím, takže není možné, že bych vám řekla ano. A s tím doktorem jsem byla jenom jednou na večeři.“ „Protože je to idiot,“ triumfoval Tyson. „No tak, Drakeová, přiznejte barvu. Byl nudný, mluvil pořád jenom o sobě a v hlavě nemá nic.“ „Možná. Ale stejně moc dobře víte, že jsem se s vámi v nemocnici vůbec nebavila.“ Přiložil si ruku na srdce a naoko zkroušeně pravil: „Nemohu uvěřit, že tvrdíte něco takového. Je to přesně naopak. Přišla jste za mnou do pokoje a řekla jste mi, abych vydržel, že musím žít, protože mám pro lidstvo velkou cenu.“ Lea jen v úžasu vytáhla obočí. „No dobře, také že můj mozek má velkou cenu. To je přece to samé, Drakeová, ať už to přiznáte nebo ne.“ „A taky jsem vám řekla, že jste skvělý,“ pravila tónem, z něhož kapala ironie. „Ano,“ přitakal, „jen ne tolika slovy.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172691
Christine Feehan
„To bych se vsadila, že ne tolika slovy,“ souhlasila Lea. Otočila se a stoupala dál po schodech. Z onoho dne v nemocnici si nepamatovala vůbec nic. Ela jí jen vyprávěla o jejím rozhovoru s Irenou. Irenina kabelka moc škod nenapáchala, a Lein kolaps s jejím útokem neměl nic společného. Sestra sice věděla, že má problémy, ale ani ona, ani nikdo jiný jí nedokázal říct, zda s Tysonem Derrickem skutečně hovořila. „Byl jste v bezvědomí.“ „Ne, nebyl.“ „Byl jste ve vegetativním stavu.“ „Byl to zázrak, aspoň podle doktora Shaynera. Možná že mě probraly všechny ty vaše šeptané komplimenty!“ „Vás to teda vzalo!“ V jejím hlase opět zazněl smích. „Všechno jste si to ale vymyslel.“ V jejím smíchu bylo něco, co ho zasáhlo víc, než si byl ochoten přiznat. Nešlo jen o to, že jeho tělo na ni reagovalo obvyklým ztvrdnutím a že celý ožil. Šlo o něco víc. Když si to rozebral, bylo mu jasné, že nepůsobí jen na jeho hormony. Když se zasmála, cítil, jak se mu uvnitř něco pohnulo a bylo mu lehčeji u srdce. Sám to moc nechápal, ale připadalo mu, že na jeho organismus působí jako droga. Už jen sám fakt, že byl s ní, mu dodával takovou dávku adrenalinu, na jaké byl závislý. „Vypadám snad jako někdo, kdo si vymýšlí?“ opáčil. Znovu se zastavila, o jeden schod výš než on, a obrátila se přímo k němu. Zadečkem se mu přitom otřela o slabiny, a neurčité napětí v této oblasti se okamžitě proměnilo v čirou bolest. Chytil ji oběma rukama a přitiskl ji k sobě. Úsměv jí vyprchal z tváře. Tyson si neuvědomil, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172691