medie s Louisem de Funèsem Grand restaurant pana Septima.“ Usmála se, protože si vybavila scénu, kde splašený majitel učí číšníky procházet lítacími dveřmi. Prokličkovali mezi automobily na druhou stranu, na počátek avenue Champs Elysées. Kropáček měl pocit, že musí vychrlit všechny vzpomínky, řetězící se asociace. Zažil tu dojezd slavné Tour de France, slavnostní přehlídku při státním svátku 14. července, jednou dokonce Elysejský palác otevřený pro veřejnost. Vždycky v každém filmovém záběru, který se týkal Paříže, hledal mimoděk známá místa, a když odhalil, kde se natáčelo, pociťoval zvláštní uspokojení. I historický Fantomas se tady natáčel na střechách. Kropáček si stále víc uvědomoval, v čem se liší národní hrdost Francouzů a Čechů, jak diametrálně je odlišná, nikdy ho neoslovoval nějaký přehnaný kult osobnosti, ale císař Napoleon Bonaparte musel být opravdu výjimečný člověk, se silnou vůlí a přesvědčivostí. A Francouzi ho uctívají navzdory tomu, že v jeho válečných výbojích zahynulo tolik lidí! Ostatně, když zemřel, byť jako vyhnanec a exulant, jeho tělo bylo slavnostně vezeno k poslednímu odpočinku do Invalidovny právě pod dostavěným Vítězným obloukem… Symbolika velkých osobností. „Víš, že Napoleon byl vážně nemocný,“ obrátil se po chvilce mlčení k manželce, „měl rakovinu žaludku!“ „Myslela jsem, že ho otrávili strychninem?“ „Ne, ukázalo se, že ty malé dávky dostával dlouho jako léčbu. Tehdy se tak léčily žaludeční potíže a bolesti, když umřel, bylo mu dvaapadesát…“ Přikývla. Napoleon ji nijak neoslňoval. Kropáček odbočil do parku a vedl ji k vysoké zdobené a tepané mříži, obklopující palác v zahradě. Podél ní postávali policisté. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172688
„To je Elysejský palác?“ zeptala se celkem zbytečně. Zábrany kolem chodníku svědčily, že celý prostor požívá zvláštní ochranu. V rohu, u zavřené zadní brány, stála také čestná stráž. „Tudy vyjíždí prezident, když nechce, aby někdo viděl, že někam jede,“ poznamenal Kropáček. „Nejvíc tuhle bránu využíval generál de Gaulle. Mělo to praktický důvod: prevence před atentátem. Víš, musím přiznat, že de Gaulle je mi ze všech politiků nejsympatičtější, obdivuji, že nikdy nezblbnul ze slávy a moci a byl připraven odejít i z vrcholu, když se mu něco nezdálo anebo s něčím nesouhlasil. Dvakrát v životě se vzdal nejvyšší funkce, v šestačtyřicátém byl předseda vlády a odešel a v roce 1968 spojil svoji budoucnost jako prezident s výsledkem referenda – i když předem věděl, že referendum neprojde, a bez řečí abdikoval, k velkému překvapení všech lidí kolem. Prostě se v předvečer sebral, nechal naložit svoje věci do náklaďáčku a odjel do Colombey les Deux Églises a už se sem nikdy nevrátil. Jen nechal o půlnoci přečíst pár řádek komuniké, že odstupuje…“ „Dneska se politici drží moci jako ‚něco‘ košile,“ utrousila paní Kropáčková. Rozčilovaly ji věčné hádky, arogantní výpady, zesměšňování, usvědčování ze špatných úmyslů a lží napravo i nalevo. Dokonce si říkala, jestli za těchto okolností má vůbec smysl jít někoho volit. Vlastně ani nevěděla koho, neznala nikoho z politiků, kdo by ji přesvědčil, že to stojí za to, a kdo by jí byl alespoň něčím sympatický. Nikdo takový nebyl! Přestala číst noviny a na večerní televizní zprávy se dívala jen jedním okem při nějaké domácí práci. Vůbec jí vlastně nevadilo, když zapomněla a neotevřela televizi. Dávno nebyla lačná po novinkách, které vlastně jen kumulovaly neskrývanou nenávist a spíš naštvaly. Někdy si kladla otázku, proč to tak je. Jako by ze světa zmizely všechny pozitivní stimuly a všichni 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172688
hledali jen něco, kde mohou nadávat, plivat… Uvědomovala si to v duchu ještě víc v současné době, když se některé věci dotýkaly i jí a její rodiny. Nemluvila však o tom. „Všiml sis těch billboardů, kterými se u nás navzájem častují politické strany?“ Kropáček pokrčil rameny. Nevšímal si reklam ani panelů nad silnicí, nezajímalo ho to, v duchu takové vymývání mozku nesnášel a řešil to tím, že dělal, jako by je neviděl. V jeho vytříbeném smyslu pro spravedlnost mu vadilo, když se vytrhovaly myšlenky a deformovaly, když se stokrát opakovala stejná polopravda či lež… a nyní na to byl citlivý dvojnásob. „Jak jedna strana zesměšňuje druhou? Vrátím vám Elvise, slibuji prosadit mateřskou dovolenou na šedesát roků, do dvou let bude pivo za dvě koruny…?“ „To někdo slibuje?“ „Právě, že ne, ale cíl by měl být, aby si volič řekl, že s takovými blázny nemá nic společného… je to negativní propaganda naruby!“ Kropáček stále mlčel. „Nějaký volební poradce, nejspíš z Ameriky předpokládá, že volič je tupec a neprohlédne, že je to nadsázka a uvěří tomu, že je to myšleno vážně a naštve se. A bude volit někoho jiného.“ „Je to vtipné, dokonce nápadité,“ usoudil Kropáček, „ale nejsem si jist, že to zabere. Mně spíš vadí, že se tak vyhazují obrovské peníze, které budou chybět jinde, a politici si hrají a dělají si zlomyslné schválnosti na úkor obyvatel. Jako malí haranti na pískovišti!“ Stáli ještě pořád před rezidencí francouzského prezidenta. Kolem zadní brány pochodovali dva policisté a očividně se nudili. „O to víc si říkám, jak obrovskou osobností musel být de Gaulle,“ vrátil se Kropáček k původní myšlence. Uvědomoval si, že stále víc utíká ze současné 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172688