ho. Hleděla na zmenšeninu státu, ve kterém se teď nalézala, až se jí rozmlžily oči a pokropila irskou mapu několika velkými slzami. Náhle ji to napadlo. „Musím pátrat v matrikách a na radnicích. Obrátím se na ambasádu. Je třeba inzerovat ve všech listech, aby se mi Petr ozval na můj mobil. Propátrám Irsko kámen po kameni, až svého miláčka najdu,“ přemítala s novou vlnou optimismu a hned se jí zlepšila nálada. Snažila se usnout, ale nedařilo se jí to. Teprve po užití léku, téměř k ránu, ji oblažil bezstarostný, hluboký spánek a neprobudilo ji ani Pepovo rázné zabušení na dveře. Sotva se Valentýna v Dublinu vzbudila, spatřila na mobilu už jedenáct hodin. „Sakra, zaspala jsem,“ vymotala se z přikrývky a nasnídala se. Přemítala, na kterou instituci se obrátí jako na první z různých možností. Skálopevně věřila, že se jí nakonec cesta k Petrovi otevře. Policii uvědomovat nemohla, protože by ji Viktor, nyní touhou po svém mužském potomkovi opravdu šílený, lehce objevil. Rozhodla se proto jít na radnici. Oblékla si módní kalhotový kostým, protože venku bylo něco kolem pěti stupňů nad nulou. Vlivem Golfského proudu, jak Valentýna věděla, tu zimy nebývají výrazně teplotně nižší a setrvávají nad nulou po celý rok. Letos je však přepadlo chladné počasí dříve, už na podzim. „Nemusíš chodit se mnou, Pepo. A vlastně ani nemůžeš, protože by mi mezitím rozkradli všechny šperky, které jsem si vzala s sebou.“ „Dobře, ale nezapomeňte si s sebou vzít mobil,“ upozornil ji. Cesta vytopeným autobusem byla vcelku příjemná a Valentýna si začala po očku prohlížet pasažéry. Nelišili se příliš od Čechů, možná se jí pouze zdálo, že mají hruběji řezané rysy a většinou opálené, snědé tváře. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172680