Kapitola pátá
H
raběnka stála u okna a hleděla do parku. S dojetím pozorovala drobné postavičky svých synů, kteří odtud vypadali jako pohádkoví skřítkové pobíhající kolem lesní víly. Amandine poprvé po dvou dnech působila klidně a vyrovnaně, jako by se konečně smířila s informací, kterou jí tak nešetrně prozradila Zizi. Po vypití odvaru, který pro ni připravila Madelon, upadla do hlubokého spánku a probudila se až druhý den před polednem. Sophie přišla právě vystřídat Sylvii, která seděla u dívčiny postele celou noc a odmítala si odpočinout, byť jen na chvíli. Amandine otevřela oči a chvilku jimi bloumala po místnosti, až zachytila obraz hraběnky a Sylvie, tiše ji pozorujících. „Kde je?“ zeptala se. Ani jedna z žen neodpověděla, i když obě věděly, koho má Amandine na mysli. „Chtěla bych mluvit se… svou matkou.“ Teď již dívka formulovala přání jasně, ale bezvýsledně. „Odjela,“ pravila Sophie. Na chvíli zauvažovala, zda by bylo méně bolestivé zalhat, že neznámá by se s dcerou ráda rozloučila, ale nemohla se tak dlouho 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172668
RUBÍNOVÉ VÁBENÍ
zdržet a čekat, až se Amandine probudí. Uznala, že dívka si po tolika letech klamu zaslouží pravdu. Již včera se dohodla se Sylvií, že o odhaleném tajemství samy nebudou mluvit, pouze kdyby si to Amandine přála. Amandine to kupodivu přijala s klidem. Jen pokývala hlavou a na tváři se jí objevil úsměv, kterým jako by chtěla říct: všechno je v pořádku, ty, které miluji, tady zůstaly. O Zizi, která se po dlouhých letech nečekaně zjevila a stejně rychle zase zmizela, už nepadlo jediné slovo. Stejně tak se nehovořilo o hostech, z nichž většina odjela bez rozloučení, ani o pozdvižení, které někteří šířili po Perpignanu a okolí. O tom ale Amandine nic nevěděla, stejně jako nic netušila ani teď, když se se svými bratranci procházela po parku. Philippe zřejmě zavolal na sourozence cosi nelichotivého, protože Étien se za ním rozběhl, v obličeji výraz slibující pomstu. Mladší z bratrů vyhledal útočiště u Amandine a skryl se za jejími sukněmi. Kdo ví, co je v životě čeká, pomyslela si jejich matka. Ale ať to bude cokoli, napadlo ji, nikdy se nedostanou do situace, kdy by byli přinuceni obhajovat svůj původ, tak jako se to stalo Amandine. Možná také jako ona prožijí v životě milostné zklamání, ale bude pramenit z jiného důvodu než z toho, že by nebyli rovni ženě, do níž se zamilují. Sophie sledovala neteř, jak s úsměvem rovná bratrskou šarvátku, a s hrudí staženou bolestí si uvědomila, že to bude právě ona, kdo úsměv z dívčiny tváře smaže. Kdyby to bylo v jejích silách, nejraději by hovor s Amandine odsunula co nejdál, když vtom uviděla po cestičce od zelinářské zahrady kráčet shrbenou postavu v řasnatém hnědém plášti. Pan Hadamard si přicházel pro své žáčky, aby je odvedl na hodinu latiny. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172668
CAROLYNE SWANN
Chlapci nasadili kyselé obličeje, nedovolili si však reptat – alespoň ne příliš hlasitě. Amandine se vracela s nimi. Rytmické bušení štukatérských kladívek se rozléhalo celým přízemím a šachtami krbových komínů stoupalo až do prvního patra, kde si Bernard de Frazé ponechal tři pokoje. V jednom měl lůžko Marcel – muž zajímavý tím, že bez reptání a navíc perfektně zastával povinnosti sluhy, komorníka a kuchaře v jedné osobě. Ostatně jinou možnost neměl, protože kromě podomka už v domě další služebnictvo nezůstalo. Všichni postupně odešli, když se jejich pán rozhodl dům prodat. Bernarda po smrti matky už k Perpignanu nic nepoutalo a několikrát zvažoval, že se malého paláce v tiché čtvrti zbaví a odstěhuje se do jiného koutu země. Jenomže pak se do jeho srdce vkradl půvabný zjev vikomtesy de Serrant a mladík byl ztracen. Dnes už by tady pobíhali moji synové, pomyslel si, dívaje se na zahradu tonoucí ve stínech zapadajícího slunce. Jenomže Henriettin otec neměl pro romantické poblouznění své dcery pochopení; vsadil na jistotu a provdal ji za starce do vzdáleného Katalánska. Pro mladého muže se rodný dům stal jen místem k přespání. Zdržoval se v něm málo, neboť se stále častěji vydával za obchodem. Domovem se mu staly těsné kajuty korábů a neútulné pokoje v zájezdních hostincích, kde trávil mnohem více času než v chátrajícím paláci. Před několika měsíci se rozhodl doprovázet první ze svých lodí na zaoceánské plavbě do Karibiku. Na ostrově Martinik, který patřil už téměř sto let francouzské koruně, měla Půlnoční kráska nabrat do svých útrob cukrovou třtinu, tropické ovoce a dřevo výměnou za látky, nábytek, porcelán a víno pro tamní osadníky. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172668