ně zarostlá vysokou trávou. Ne že bych zabloudila. Znám tady každý kámen, žila jsem zde už jako dítě, ale s pětikilovým nákladem na prsou se mi trávou špatně šlapalo. Na chvilku jsem se posadila na bobek – a leknutím jsem se nemohla pohnout. Zblízka vidím, jak se všude okolo mě povalují hnědočerné hadí provazy, silné jako hadice na vodu. Povalovaly se vepředu, vzadu, po stranách, prostě všude. Už jsem zapomněla, že tady žijí. Podcenila jsem nebezpečí místních lesů. Tiskla jsem k sobě nemluvně, jež jako by tušilo hrozbu, začalo hlasitě kňourat. Neměla jsem na vybranou. Dopředu jsem jít nemohla, neboť tráva byla značně přerostlá a nebylo skrz ni vidět na zem. I když vím, že hadi mají rádi teplo a vyhřívají se rádi na slunných místech, přece jen jsem měla strach, že na některého mohu dupnout. Cestička za mnou byla mojí nohou vyšlapaná, a tak bylo jasné, kam mohu najisto udělat krok. Pomaličku, abych neprovedla rychlejší pohyb, jsem se otočila a vyhýbajíc se hadům stočeným do klubíček jsem vycouvala zpátky.
Sedím ve smuteční síni a dívám se na rakev, kde spí věčným spánkem moje dcera. Nevěřím tomu. Doufám, že je to zase jeden z mých snů a já se z něj probudím. Koupila jsem si pro tuto příležitost černé šaty s krátkým rukávem a sukní končící nad koleny, neboť je stále 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172647
horko. Na hlavě mám posazený malý černý klobouček s tylovým závojíčkem, který mi zakrývá nalíčené oči a červený nos. Nepláču, postrádám slzy. Vedle mě po levici sedí nepřítomně v černém obleku a bílé košili s černou kravatou Leoš. Nepláče, ale je vidět, jak zatíná zuby, až mu bělá sanice. Janičku svěřil na dopoledne do opatrování svojí matky, která si kočárek s miminkem vzala nerada do svojí soukromé ženské ordinace se štiplavou poznámkou, že kojit neumí, ať se nikde nezdržuji. Filip sedí po mojí pravé straně. Je též oblečen ve velmi drahém tmavém obleku a má stejně jako Leoš bílou košili i černou kravatu. Jako by se domluvili. Ani on slzu z oka nesetřel. Jen kroutí nechápavě hlavou, jako by se tomu také zdráhal uvěřit. Řečník představil zesnulou – moji dceru – a bez ceremonií přednesl dojemnou báseň. Po skončení obřadu, který trval asi deset minut, jsme se odebrali na oběd do nedaleké restaurace. Necítila jsem ani žízeň, natož hlad, ale poručila jsem si smažený sýr s bramborovou kaší a oblohou. Tatarskou omáčku jsem skromně vynechala. V restauračních zařízeních se jí vyhýbám. Možná ji mají otevřenou již několik dní a já netoužím po nějakých střevních potížích. Už jsem toto jídlo dávno neochutnala. Nakazila jsem svou volbou celou naši miniaturní společnost. Oba pánové si objednali totéž. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172647
K pití si dali minerálku, protože budou řídit, ale já neodmítla servírkou doporučené malé desetistupňové pivko. Po obědě mě a Janičku odvezl Leoš zpátky na chalupu a já se snažila přijít na jiné myšlenky.
„Můžu se na něco zeptat?“ Seděla jsem usazená na zadním sedadle Leošova červeného citroënu, hned poblíž korbičku od kočárku. Leoš si zapnul bezpečnostní pás, nastartoval a natočil zrcátko tak, aby mě v něm viděl. „Zkus to.“ Mohla jsem s ním o svém podezření polemizovat jinde, ale v autě se mi to zdálo pohodlnější. Nemusela jsem se mu totiž dívat do očí. Vytáhla jsem z kabelky skleničku pochybných léků, natáhla se a položila je na sedačku vedle řidiče. „Můžeš mi říct, co je tohle za prášky?“ Hodil nevzrušeně očkem po lahvičce. Zřejmě ji nikdy předtím neviděl. „Nevím, nemá to vinětu. Může to být cokoliv, od léku na podporu krvetvorby až po…“ „Mělo by to být na nervy,“ přerušila jsem ho netrpělivě. „To užíváš ty?“ „Ne.“ „Tak odkud to máš?“ Váhala jsem. Mám se svěřit? Myslím, že 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172647