„Já už taky nevím, jak si sednout, všechno mě bolí!“ přidala se Pavlína. Autobus projížděl poslední metry před hranicí. A Lucie si vzpomněla na svůj slib. Rychle nahmatala mobil. „Účastnické číslo není v dosahu! Opakujte volání později!“ Jak to, později, kdy později! Nemůže zavolat později! Za okamžik bude za hranicí, přihlásí se jiný operátor a na to asi obyčejný kredit nestačí! Proč? Jak to, že je nedostupný? Propadla najednou strašlivé lítosti, slzy se jí hnaly do očí a nemohla je zastavit. Otočila se k oknu a obličej si skryla do dlaní. Mikrobus stál a čekali na pasové formality. Stačilo jen ukázat český pas, ani jej nemuseli otvírat, pasovačka zběžně pohlédla na každou dívku, možná ani příliš nevnímala jejich tváře. Přesto bylo uvnitř veliké ticho. Když zazvonil Lucčin mobil, vyskočila leknutím a radostí. „Volala jsi? Já jsem ve studiu, tady není signál…“ Kdyby mohla, dala by mu velikou pusu, objala by ho a rozmačkala. „Jsme na hranicích,“ špitla potichu, ale i tak se její slova rozléhala autobusem jako přes zesilovač. I na dálku musel slyšet, jak má sevřený hlas. „Nebuď smutná, Lucie! To je jen další zkouška, kterou musí člověk přestát! Někteří museli vydržet i víc.“ „Já vím…“ Rozhlédla se plaše, aby se ujistila, že ji nikdo neposlouchá a pak ještě tlumeněji zašeptala: „Mám tě moc ráda!“ Bylo to tak uvolňující! Pasovačka vystoupila, zavřely se dveře a školník znovu nastartoval. Rozjeli se. „Hned mi napiš adresu, až přijedeš, ano?“ „Napíšu, to víš, že napíšu!“ Když odložila mobil do kapsy u bundy, už se ani za 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172644
slzy nestyděla. Otočila se oknem ven, polykala je a stírala, padl na ní takový zármutek, že jej cítila jako ostrou bolest. „Ty ho moc miluješ, viď?“ zašeptala Pavlína, které nic neuniklo. A Lucie jen přikývla, neměla sílu něco vysvětlovat. „A jaký je?“ Copak jim může vyprávět? Jen zavrtěla hlavou a zavřela oči. Ponořila se do svých vzpomínek a pokusila se chvíli dřímat. Musíme to vydržet, to se lehko řekne. Ale co když se objeví nějaká jiná, krásná a milá a bude Petra svádět? Vydrží vzdorovat? Odmítat? Bránit se? Je taky jen chlap! A říká se, že když ženská chce dostat chlapa, že ho dostane! Vnášelo to do její duše zmatek. Raději zase otevřela oči, aby to vnitřní napětí a dusno lépe vydýchala. Projížděli napříč Německem, míjeli Norimberk a romantické hrady v Bavorsku, které se občas tyčily na kopcích poblíž dálnice a pozdě odpoledne stáli na francouzských hranicích. Lucie byla nesmírně zvědavá, jak vypadá Francie, jak se liší od toho všeho, co dosud poznala. A moc toho nepoznala, v cizině byla jen na Slovensku a to se nemůže počítat jako skutečné zahraničí! Vystoupila ven, aby se nadechla. Že by to byl opravdu jiný vzduch? Volnější a nesvázaný konvencemi? Země lásky! A skutečně, něco se změnilo! Vesnice, kterými projížděli, měly v pozdním večeru poněkud jinou a rozhodně živější atmosféru, byly plné lidí v hospůdkách, rušné a veselé. V barech kolem pultíků si hosté dávali aperitivy, skleničky vína a kávu, diskutovali a zuřivě přitom gestikulovali. Vypadalo to jako v nějakém francouzském filmu, z něhož se ztratil zvuk. Lucie sledovala napjatě každý kousek cesty, jako by si jej chtěla vtisknout do paměti co nepřesněji, aby o tom mohla napsat Petrovi. Vnímala to nejen jako 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172644
zkoušku své pozornosti, ale i jako zpověď milovanému. V duchu si komentovala všechno, co viděla. Nedalo se však jen tak pozorně sledovat, hlava poklesala a místy se i Lucie propadla do dřímoty. V potemnělém mikrobusu se ozývalo pochrupování. Bylo to jako sen: šla po dlouhé kolonádě a někde na konci viděla jasný bod, který se také stále vzdaloval. Přidávala do kroku, skoro běžela, ale i ta postava vepředu byla stále daleko. A najednou ji napadlo zamávat rukama. Bylo to tak snadné. Zamávala rukama a odlepila se od země, vznášela se zvolna do povětří a měla trochu strach, padala na ni závrať, ale musela zase mávnout rukama, stačilo to, aby letěla stále dopředu, rychle a jako pták. Už viděla jasně, ten bod vepředu byl muž, viděla ho jen zezadu, ale nemohla se mýlit. Byl to Petr, její Petr, její láska! Ať se otočí! Ať se podívá, zastaví se! Proč jde pořád dopředu, co ho žene od ní? Chtěla by přistát na zemi, ale jen pohne rukama, ještě víc se vznáší, ještě rychleji se pohybuje dopředu, není tu žádný odpor vzduchu, proniká jím snadno, ale nemůže k zemi, neví jak se dostat zpátky… Je to strašně deprimující pocit, být už tak daleko od své lásky! Nemůže na sebe upozornit, nemůže vykřiknout, nemůže sestoupil a obejmout ho, aby věděl, že je tady! Mikrobus prudce zastavil, bylo půl dvanácté večer a dojeli do cíle cesty v městečku Auvers na řece Oise, nedaleko Paříže. Unavení a vyčerpaní. Internát stál na předměstí, měl velikou zahradu, na níž zuřivě cvrkaly cikády. A každá z dívek měla samostatný pokoj! Takový přepych! Můj milý, včera jsme dojeli tak unavení, že se mi ráno ani nechtělo vstávat, ale přece jen mě zvědavost přinutila. Snídaně se podává v malé jídelně v přízemí, je to něco úplně jiného než u nás! Můžeš si vybrat čaj nebo kávu, tady se vůbec hodně
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172644