„Jak jste jezdil v New Yorku do práce?“ „Autobusem.“ „Jakým?“ „Městským.“ „Jakou linkou. Myslím číslo.“ „Tak to vám už ani nepovím,“ řekl klidně, ale na čele se mu objevili krůpěje potu. „Vy si nepamatujete číslo linky, kterou jste denně jezdil?“ řekl Zrzek Steve a udělal velmi udivený obličej. „Je mi líto, ale nemohu si vzpomenout,“ řekl. Fešák Don se tvářil, jako by se nic nedělo. Zdálo se, že to vzdal. Vstal, vyšel po schodech nahoru. Pak se vrátil a pokračoval svým vemlouvavým hlasem ve výslechu. „Tak nám aspoň vyprávějte něco o svém životě.“ „Životopis?“ zeptal se Tuomi naivně. „No, jistě. Kde jste se narodil, kde jste chodil do školy, s kým jste se kamarádil, co jste kdy provedl učiteli, nebo nějaké jiné lumpárny. My jsme zvědaví chlapi, pane Tuomi, zvědavost je totiž naším řemeslem. Tak se do toho pusťte.“ „Narodil jsem se v Michiganu.“ „Kde v Michiganu.“ „Ta osada se jmenovala Tupinabee.“ „Kde to je?“ „Na břehu jezera Mullett Lake. Je to kousek od Cheboyganu. Já nevím, jestli to tam znáte. Je tam moc hezky. Jenomže já jsem se stěhoval s rodiči sem tam, od jednoho jezera k druhému.“ „Můžete nám říct jména těch osad?“ „Byly mi dva roky a bůhví, jestli ty samoty měly vůbec nějaká jména.“ „Co dělal váš otec?“ „Neměl jsem otce. Měl jsem otčíma. Žil s mojí matkou, a když pak umřela sestra, jednou se nevrátil domů a od té doby ho už nikdo nikdy neviděl.“ „Jak se jmenoval?“ „Pete Koivistoinen.“ „Fin?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172629