Tajemství Tibetu 1 (Ukázka, strana 99)

s nímž na ni vstoupil. Právě plamenné nadšení podmiňuje bdělost a iniciativu. Nechá-li člověk toto nadšení opadnout, je mystikem ze „smutné povinnosti“. To vede k utápění vědomí v tamasických stavech a tím ke stavům mediálním, ačkoli mystické úsilí symbolizuje snažení pozitivní.

(6) K nestrannému pozorování bytostí člověk dospívá prostřednictvím objektivního nazíravého soustředění, jímž zjistí, že je v jejich povaze mnoho nepěkného. Kdo však správně chápe mystickou mravní kázeň, nedá se těmito postřehy strhnout ke změně názoru.

Mystická kázeň na něho klade požadavek setrvat ve stavu prostého člověka až do okamžiku, kdy dovrší mystický vývoj, a proto si musí zachovat ke všem lidem týž poměr, jaký k nim měl, dokud neprohlédl.

Co na tom, jsou-li lidé zlí nebo dobří, vědoucí nebo nevědoucí? Vstoupili jsme na mystickou cestu, abychom vyřešili své životní problémy, proto máme pokládat schopnost hlubšího postřehu za svůdnou. I když odmítáme poučení z něho pramenící, nemusíme se bát, že setrváme v nevědomosti. Po dosažení nejvyššího stupně v mystickém vývoji se ukáže, zda budeme ještě muset zůstat tak pokorní, abychom se museli odsuzovat k hlouposti.

Ostatně vše nasvědčuje tomu, že se situace jistě změní. Vrcholný stupeň znamená něco víc než schopnost prohlédat lidi, proto si nevědomost, resp. hloupost, nebudeme moci zachovat. Ale ani na to nespoléhejme. Žijme v kázni mravnosti až do úplného duchovního probuzení.

(7) Ať jsou lidé dobří, nebo zlí, nemusí se nás to týkat. Zlého i špatně žijícího člověka však můžeme opravdu litovat, protože si sám připravuje příslušný karmický trest. Znakem soucítění je nesnášet, aby někdo trpěl. Proto musí být jogín pohnut soucitem jak s lidmi špatně žijícími, tak i zlými.

(8) To je však možné, až když člověk mravně zesílí. Aby se mohl dobře cítit, i když je poražen, musí být neosobní. Není-li tak vyspělý, je nutné, aby se rychle takovým stal. To proto, že výsledky toho jsou velmi dobré: znamenají vyhlazování zbytků jáství pomocí zevních nahodilostí.

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172621

(9) Téměř všichni lidé si počínají stejně. Bez ohledu na to, zda smýšlejí ateisticky nebo nábožensko-církevně, upoutávají se svými zájmy do světa jevů, čili jsou světští. Takovým mystik být nesmí.

Musí se snažit o to, aby se duchovně zdokonalil, a dbát o to, aby nikomu neubližoval. Tím se těmto dvěma druhům lidí zcela odcizí. Takové odcizení se zakládá na ušlechtilých pohnutkách, proto je duchovními naukami dovoleno, ba dokonce je příkazem. Jinak by se totiž nikdo nevyprostil z proudů pekelné řeky, v níž se drží spontánní, do světa zaměřenou duševní životností.

Spontánní, do světa směřující duševní životnost je vyvolávána jednak karmickými dispozicemi, jednak obecným psychickým napětím prostoru, jemuž každý jedinec více či méně podléhá. Kdo chce být objektivní, musí se z tohoto napětí vyprostit. A mystik se takovým stát musí. Proto mu nezbývá, než se mocným duševním usebráním vytrhnout do osamocení a pak správným způsobem života vytvořit pro sebe jinou, dobrou životní linii, kterou v určitém okamžiku určitě pozná jako zcela protichůdnou k životní linii všeobecné. Ale to mu nesmí vadit. Lidská společnost je světskými tendencemi unášena pekelnou řekou k pekelnému jícnu nepopsatelných strastí. Povinností jedinců pak je dokazovat, že tento osud není nevyhnutelný pro každého člověka. Dokonce se zdá, že je k tomu třeba i trochu vůle, aby se lidstvo nechalo touto pekelnou řekou unášet ke strastným koncům. To proto, že mravní zásady úplně průhledně ukazují možnost lepšího vyústění. Je jen třeba vymknout se z fascinující a sugestivní moci životní linie celku.

XVII.

Deset neužitečností

1. Je neužitečné věnovat našemu klamnému a pomíjivému tělu příliš mnoho pozornosti.

2. Neužitečná je práce a strádání pro vlastní domov v tomto světě, kde smrt ponechá jen prázdné ruce a mrtvola je již příštího dne vypuzena ze svého vlastního domu.

3. Je neužitečné zanechat potomkům světské bohatství (místo duchovního) třeba z lásky, neboť (bez duchovního 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172621

osvícení) nejsou s to poskytnout nám při umírání sebemenší pomoci.

4. Je neužitečné obětovat přátelům nebo příbuzným čas (potřebný k získání osvícení) jen z povinnosti, závislosti nebo laskavé náklonnosti, neboť umírajíce musíme přec bez nich jít svou cestou zcela sami.

5. Je neužitečné zanechávat potomkům světské věci, když i oni jsou podrobeni smrti a stejně jednou ztratí naše dědictví.

6. Je neužitečné zaměstnávat se získáváním světských věcí, když ve smrti jsme nuceni opustit i vlastní dům.

7. Neužitečný je vstup do svaté obce mnichů, pokud nenastoupíme svatý život, neboť z nesplnění náboženských slibů vzniknou jen nová bědná vtělení.

8. Neužitečné je naslouchat nauce a rozjímat o ní, aniž ji uskutečníme a nahromadíme tak duchovní síly k pomoci v okamžiku smrti.

9. Neužitečné je žít dlouho s duchovním učitelem, jestliže nás nedostatek pokory a uctivosti činí neschopnými duchovního vývoje.

10. Neužitečné je více se oddávat bezúčelnostem tohoto světa než hledat božskou moudrost, protože existující a viditelné jevy jsou vždy pomíjející, proměnné a nestálé a protože pozemský život neskýtá ani skutečnosti ani trvalého lesku.

Toto je deset neužitečností.

(1) Pod heslem „v zdravém těle zdravý duch“ se věnuje tělu péče s tím, že je to nezbytné k zachování dobrého zdraví. Dispozice pro silné a zdravé tělo však ve skutečnosti pocházejí z psychické orientace. Kdo např. dbá o to, aby setrvával duševně v míru, příznivém a dobrém myšlení, ten své tělo „zalévá“ psychickofluidickou substancí, jež jeho zdraví harmonizuje alespoň ze subjektivního hlediska. Pokud ještě potom člověk zaznamenává vlivy, jež porušují 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172621